WALTZ
Waltz je tanec, který se vyvinul z anglického typu volného pomalého valčíku. Rozšířil se začátkem 20. století a v mnohém je ovlivněn tancem boston, který se tancoval před I. světovou válkou v USA. Základní figury mají diagonální orientaci a tím vytvářejí plynulý a lehký pohyb po parketu. Waltz má 3/4 rytmus a 29-30 taktů za minutu. Důrazná doba v taktu je první (RAZ!-dva-tři). Waltz je švihový tanec. Držení je standardní - partner drží dlaní pravé ruky partnerku v oblasti levé lopatky, partnerčina levá ruka volně leží na partnerově pravé a prsty objímá deltový sval jeho ruky. Partnerova levá ruka drží partnerčinu pravou zhruba ve výši očí partnerky; lokty jsou ohnuté v úhlu cca šedesáti stupňů. Tvar držení, především spojených rukou, je však u každého páru trochu jiný; závisí především na vzájemné výšce partnerů. Základním pohybem ve waltzu je tzv. Uzavřená změna (angl. Closed Change), v tanečních kurzech se často používá i výraz trojkrok (krok vpřed, krok stranou a přísun).
QUICKSTEP
Quickstep je britský tanec, který vznikl z amerických tanců v období po první světové válce.Je to nové provedení foxtrotu, jež se dostalo do popředí zájmu veřejnosti kolem roku 1914 v USA.Samotný foxtrot má zřejmě původ v onestepu a v tanci nazývaném "castle walk", který pochází z předválečného období.Ve Velké Británii byla původní verze rychlého foxtrotu známá pod názvem quick-time foxtrot a charleston, ale velmi brzy se ujal název quickstep. Nesmíte se však domnívat, že tento tance je vhodný pouze pro nadané tanečníky.Je to skutečně jednoduchý tanec a tancovat jej může kdokoliv.A protože je dost rychlý - tančí se v tempu 48-50 dob za minutu, je zároveň perfektním způsobem, jak si protáhnout tělo.Je mnohem svižnější než obyčejná chůze a pár quickstepů, řekněme každý o délce tři až čtyři minuty, vám poskytne nepochybně vícepohybu, než kdybyste ušli jeden kilometr.Quickstep se tančí v uzavřeném standardním držení.Hudba je ve čtyřčtvrtečním taktu a jednotlivé kroky připadají na jednu nebo dvě doby.
TANGO
Pokud se zaměřím na vývoj tanga jako tance velmi komplexního díky charakteru improvizace, je možné říci, že existuje téměř tolik stylů co lidí, kteří ho tancují. Můžeme rozlišit několik etap: První etapa, kdy se tančilo na muziku imigrantů, charakteristický je odlišný taneční styl díky pevnému sevření, blízkost páru, improvizace a využití pauzy jako choreografického prvku. Druhá etapa, kdy se objevuje prvek vlastní choreografie každého z tanečníků. V tomto období se vyzdvihovala kreativita mnoha tanečníků, skutečných virtuosů s intuicí, kteří začali vytvářet prvky choreografie pro ně typické a které ostatní začali napodobovat. Zhruba v této době se objevil další prvek typický pro tango: vstup do prostoru toho druhého, kdy tanečník vytváří choreografii uvnitř základní opory (mezi nohama) tanečníka nebo tanečnice. Vždy ale tančí na zemi, neustále v kontaktu s podlahou a s taneční improvizací „kreslí po zemi“. Později byla do těchto prvků vnesena elegance.
SLOWFOXTROT
Slowfox je pomalý foxtrot, ze kterého také vznikl. Foxtrot byl poprvé uveden v Evropě těsně před I. světovou válkou. Název tance údajně pochází ze jména tanečníka a komika Harryho Foxe, který jako první předvedl "speciální" běžené kroky. Na počátku byl slowfox vášnivý tanec s rychlými a pomalými pohyby. Evropským lektorům se však nelíbil jeho divoký charakter a začali ho standardizovat a zpomalovat. V letech 1922-1929 Frank Ford, se kterým Josephine Bradleyová dělala ukázky, vyvinul charakter slowfoxu. Přísné dodržování tempa tehdy neexistovalo, mohlo se pohybovat od 40 do 50 taktů za minutu. Slowfox je často označován za nejtěžší standardní tanec. Mnozí říkají, že pokud zvládnete zatancovat slowfox, máte dobré předpoklady na zatancování ostatních standardních tanců. Tento tanec je založený na eleganci, rovnováze, pohybu a rytmu. Rytmus má 4/4 a taktů za minutu 30.
VALČÍK
lidový tanec ländler, který se do Vídně dostal začátkem 18. století. Název valčík pochází z německého slova "Walzer", které souvisí se slovesem "walzen", označující točivý pohyb. Německy se tomuto tanci říká Wiener Walzer. V roce 1758 byl dokonce výnosem vídeňského ministerstva valčík dočasně zakázán - údajně ze zdravotních a morálních důvodů, a vyhlášený za škodlivý a hříšný. Naproti tomu se valčík v době Francouzské revoluce stává nejoblíbenějším tancem Paříže. Našlo se sice i mnoho hlasů proti valčíku - stavěli se proti němu taneční učitelé (!!!), kteří v něm viděli ohrožení svojí existence, ruská carevna, pruský král i lord Byron. Valčík se však stal nesmrtelným hlavně díky skladbám otce a syna Straussových a dodnes je nejrozšířenějším tancem na světě. Má 3/4 rytmus a 60 taktů za minutu.
neděle 4. května 2008
Žena Osudu
To jsem psala já...tak si to přečtěte a napište jak se vám to líbilo...
Poslední den povinné školní docházky byl krátký. Vzal jsem diplom a utíkal domů. Diplom jsem položil na stůl ještě se vzkazem pro rodiče. Sbalil jsem si věci a pomalu odcházel z domu, kde jsem prožil celé své dětství. Přešel jsem Václavské náměstí a tu jsem uviděl osobu, která mi byla velmi povědomá. Měla na sobě černý kožich a klobouk se síťkou. Nenápadně jsem jí sledoval a nakonec jsem zjistil, že jde do hotelu, kam jsem se chtěl nastěhovat. Pracoval tam totiž můj nejlepší kámoš.
Už normálně jsem šel na recepci a Clo mi ukázal můj pokoj. Zeptal jsem se ho jestli nezná tu dámu, která kolem nich v tu chvíli prošla. Znal ji moc dobře, neboť je to jeho sestra. Chvíli jsem tomu nevěřil, ale pak přišel důkaz. Vyšel jsem ven a viděl jsem jí do obličeje a Claudii jsem hned poznal. Byla ještě krásnější než jindy.
Večer jsem šel do jídelny v hotelu a přisedl si k ní. Claudie celou večeři promlčela a koukala se na mě, jako kdybych byl už odmala její miláček. Hleděli jsme si do očí a usmívali se na sebe. Když dovečeřela, tak se na mě podezíravě podívala a pomalu odešla. Chtěl jsem běžet za ní, ale stopnul mě její bratr. Dobře udělal, jinak bych se z ní asi zbláznil.
Podíval se na mě a mě bylo jasné že nemám šanci. Velmi smutně jsem odešel na pokoj a začal jsem brečet. Představoval jsem si jak jdeme po ulici ruku v ruce, jak spolu mluvíme a plánujeme náš další život a jak spolu…něco děláme. Bylo to smutné.
Jenže svoje šance jsem nevzdal. Druhý den jsem šel na snídani. Hned si ke mně přisedla.
Celou snídani mi povídala o sobě a o jejím dětství. Příběh to byl smutný. Hned vzápětí jsem se rozhodl jí změnit život v radost. Po snídani jsem ji doprovodil na pokoj.
Zašel jsem za svým strýčkem a koupil koně. Pak jsem se stavil v pekařství. Od svého taťky jsem dostal peníze. Ještě naposled jsem si s ním dál skleničku koňaku a šel jsem do prvního zlatnictví, které bylo po ruce.. Koupil jsem drahý diamantový náhrdelník a náušnice. Uschoval jsem je v hotelu do trezoru a sedl jsem si do křesla. Přemýšlel jsem jak ji získat a v tu chvíli mě to napadlo.Rychle jsem se oblekl a vzal peníze. Požádal jsem v hotelu o práci. Clo to zařídil a ještě ten den jsem začal pracovat. Večer jsem šel za Claudii na pokoj. Otevřela a já vstoupil a já rozhlížel. Potom jsem otevřel skříň a tam stál nahý chlap. Práskl jsem dveřmi a odešel.
O pět minut později přišla uklízečka. Tak hrozně moc jsem žárlil, že přímo ve dveřích jsem ji vzal za pas a zatáhl dovnitř. Práskl dveřmi a do ucha jí začal šeptat chvály a začal jí líbat. Hodil jí na postel a skočil vedle ní. Líbali se a pak se i jemně začali svlékat. Ten večer byl krásný. Lucy tam byla celou noc a zapomněla že má doma přítele, nebo respektive že už nemá doma přítele.
Druhý den šel na snídani později než Claudie a odsedl si k volnému stolu. Claudie si ho ovšem všimla a sedla si vedle něj. Měla slzy v očích. Pochopil jsem že za to nemohla a tak jsem jí pozval na procházku. Šli jsme vedle sebe a nenápadně jsme se drželi. Dozvěděl se že to byl její manžel a on jí slíbil, že když bude s Claudii strávit jednu poslední noc že ji navždy nechá. Bylo mi v tu chvíli líto že jsem se s Lucy vyspal. Zavedl jsem Claudii do parku a tam jsem jí objal a políbil ji. Měl jsem pocit že ten polibek trvá mnoho a mnoho let. Byl to krásný pocit.
Seděli jsme na terase jedné francouzské kavárny a Claudie si zavzpomínala na svoje rodiče. Bylo mi trochu líto že jsem prožil dětství v Praze a ani tu dneska moc dobře neznám. Byl jsem ale rád že o těch zemích alespoň slyším vyprávět. Cestou do hotelu jsem Claudii koupil deštník a šli jsme jak na promenádě. Po příjemné večeři jsem se umyl a hned jak jsem vyšel z koupelny někdo zaklepal. Otevřel jsem a tam Claudie, akorát jinak než ji znám. Přišla v županu s růží. Chvíli seděli a potom se začali líbat. Celou noc spolu byli. K ránu Claudie vstala a odešla. Běžel jsem za ní a do rána jsme byli zase u ní na pokoji. Poletovali jsme jak mušky. Při snídani ani jeden nepromluvil. Jen z očí do očí jsme si hleděli. Cítil jsem úlevu, ikdyž jsem se bál, jestli ten její bývalý manžel myslel doopravdy myslel noc poslední. Obával jsem se dobře. Po snídani někdo zaklepal na dveře. Otevřel jsem a viděl muže v kabátu a slyšel jsem křik. Muž vstoupil do dveří a ukázal mi svázanou Claudii. Lekl jsem se a rozhodl jsem se hned jednat. Věděl jsem že násilí nic nezmůže a tak jsem se snažil o domluvu. Domluvu jsme uzavřeli pod velmi tvrdou podmínkou. Nesměl jsem s Claudií spát.
Druhý den vejdu do jídelny a nikde nikdo není. Lekl jsem se a pak jsem zahlédl probodnutého Cloa. Bylo mi jasné že už nežije. Zašel jsem za Claudií. Řekl jsem jí co se tsalo, ale vlídného slova jsem se nedočkal. Spustila na mě, že prý jsem ho zabil já. Nebylo příjemné to poslouchat. Zavolal jsem policii. Když přišel inspektor, popsal jsem mu to co jsem věděl a on hned řekl. Zatkněte ji. Claudie celá ustrašená na mě zařičela: Ano, udělala jsem to já, ale miluji tě. Odpověděl jsem jí: Víš že se navždy stáváš mojí Ženou Osudu. Láska nás nerozpojí a před odchodem se ještě uvidíme. Zakřičela: To doufám, protože jestli ne, tak umřu dřív než mě někam dostanou. Milovat hřích není, ale hrát milostnou a vášnivou hru to je hřích.
Slíbil jsem jí že se uvidíme, když jsme oba věděli že už ne. Rozběhl jsem se za ní a stopnul jsem policii a ještě ji naposled políbil.
Poslední den povinné školní docházky byl krátký. Vzal jsem diplom a utíkal domů. Diplom jsem položil na stůl ještě se vzkazem pro rodiče. Sbalil jsem si věci a pomalu odcházel z domu, kde jsem prožil celé své dětství. Přešel jsem Václavské náměstí a tu jsem uviděl osobu, která mi byla velmi povědomá. Měla na sobě černý kožich a klobouk se síťkou. Nenápadně jsem jí sledoval a nakonec jsem zjistil, že jde do hotelu, kam jsem se chtěl nastěhovat. Pracoval tam totiž můj nejlepší kámoš.
Už normálně jsem šel na recepci a Clo mi ukázal můj pokoj. Zeptal jsem se ho jestli nezná tu dámu, která kolem nich v tu chvíli prošla. Znal ji moc dobře, neboť je to jeho sestra. Chvíli jsem tomu nevěřil, ale pak přišel důkaz. Vyšel jsem ven a viděl jsem jí do obličeje a Claudii jsem hned poznal. Byla ještě krásnější než jindy.
Večer jsem šel do jídelny v hotelu a přisedl si k ní. Claudie celou večeři promlčela a koukala se na mě, jako kdybych byl už odmala její miláček. Hleděli jsme si do očí a usmívali se na sebe. Když dovečeřela, tak se na mě podezíravě podívala a pomalu odešla. Chtěl jsem běžet za ní, ale stopnul mě její bratr. Dobře udělal, jinak bych se z ní asi zbláznil.
Podíval se na mě a mě bylo jasné že nemám šanci. Velmi smutně jsem odešel na pokoj a začal jsem brečet. Představoval jsem si jak jdeme po ulici ruku v ruce, jak spolu mluvíme a plánujeme náš další život a jak spolu…něco děláme. Bylo to smutné.
Jenže svoje šance jsem nevzdal. Druhý den jsem šel na snídani. Hned si ke mně přisedla.
Celou snídani mi povídala o sobě a o jejím dětství. Příběh to byl smutný. Hned vzápětí jsem se rozhodl jí změnit život v radost. Po snídani jsem ji doprovodil na pokoj.
Zašel jsem za svým strýčkem a koupil koně. Pak jsem se stavil v pekařství. Od svého taťky jsem dostal peníze. Ještě naposled jsem si s ním dál skleničku koňaku a šel jsem do prvního zlatnictví, které bylo po ruce.. Koupil jsem drahý diamantový náhrdelník a náušnice. Uschoval jsem je v hotelu do trezoru a sedl jsem si do křesla. Přemýšlel jsem jak ji získat a v tu chvíli mě to napadlo.Rychle jsem se oblekl a vzal peníze. Požádal jsem v hotelu o práci. Clo to zařídil a ještě ten den jsem začal pracovat. Večer jsem šel za Claudii na pokoj. Otevřela a já vstoupil a já rozhlížel. Potom jsem otevřel skříň a tam stál nahý chlap. Práskl jsem dveřmi a odešel.
O pět minut později přišla uklízečka. Tak hrozně moc jsem žárlil, že přímo ve dveřích jsem ji vzal za pas a zatáhl dovnitř. Práskl dveřmi a do ucha jí začal šeptat chvály a začal jí líbat. Hodil jí na postel a skočil vedle ní. Líbali se a pak se i jemně začali svlékat. Ten večer byl krásný. Lucy tam byla celou noc a zapomněla že má doma přítele, nebo respektive že už nemá doma přítele.
Druhý den šel na snídani později než Claudie a odsedl si k volnému stolu. Claudie si ho ovšem všimla a sedla si vedle něj. Měla slzy v očích. Pochopil jsem že za to nemohla a tak jsem jí pozval na procházku. Šli jsme vedle sebe a nenápadně jsme se drželi. Dozvěděl se že to byl její manžel a on jí slíbil, že když bude s Claudii strávit jednu poslední noc že ji navždy nechá. Bylo mi v tu chvíli líto že jsem se s Lucy vyspal. Zavedl jsem Claudii do parku a tam jsem jí objal a políbil ji. Měl jsem pocit že ten polibek trvá mnoho a mnoho let. Byl to krásný pocit.
Seděli jsme na terase jedné francouzské kavárny a Claudie si zavzpomínala na svoje rodiče. Bylo mi trochu líto že jsem prožil dětství v Praze a ani tu dneska moc dobře neznám. Byl jsem ale rád že o těch zemích alespoň slyším vyprávět. Cestou do hotelu jsem Claudii koupil deštník a šli jsme jak na promenádě. Po příjemné večeři jsem se umyl a hned jak jsem vyšel z koupelny někdo zaklepal. Otevřel jsem a tam Claudie, akorát jinak než ji znám. Přišla v županu s růží. Chvíli seděli a potom se začali líbat. Celou noc spolu byli. K ránu Claudie vstala a odešla. Běžel jsem za ní a do rána jsme byli zase u ní na pokoji. Poletovali jsme jak mušky. Při snídani ani jeden nepromluvil. Jen z očí do očí jsme si hleděli. Cítil jsem úlevu, ikdyž jsem se bál, jestli ten její bývalý manžel myslel doopravdy myslel noc poslední. Obával jsem se dobře. Po snídani někdo zaklepal na dveře. Otevřel jsem a viděl muže v kabátu a slyšel jsem křik. Muž vstoupil do dveří a ukázal mi svázanou Claudii. Lekl jsem se a rozhodl jsem se hned jednat. Věděl jsem že násilí nic nezmůže a tak jsem se snažil o domluvu. Domluvu jsme uzavřeli pod velmi tvrdou podmínkou. Nesměl jsem s Claudií spát.
Druhý den vejdu do jídelny a nikde nikdo není. Lekl jsem se a pak jsem zahlédl probodnutého Cloa. Bylo mi jasné že už nežije. Zašel jsem za Claudií. Řekl jsem jí co se tsalo, ale vlídného slova jsem se nedočkal. Spustila na mě, že prý jsem ho zabil já. Nebylo příjemné to poslouchat. Zavolal jsem policii. Když přišel inspektor, popsal jsem mu to co jsem věděl a on hned řekl. Zatkněte ji. Claudie celá ustrašená na mě zařičela: Ano, udělala jsem to já, ale miluji tě. Odpověděl jsem jí: Víš že se navždy stáváš mojí Ženou Osudu. Láska nás nerozpojí a před odchodem se ještě uvidíme. Zakřičela: To doufám, protože jestli ne, tak umřu dřív než mě někam dostanou. Milovat hřích není, ale hrát milostnou a vášnivou hru to je hřích.
Slíbil jsem jí že se uvidíme, když jsme oba věděli že už ne. Rozběhl jsem se za ní a stopnul jsem policii a ještě ji naposled políbil.
Potor na hlavu
Pozor na hlavu:
Ať si malej nebo velkej,
ať si člověk nebo slon,
ať máš hlavu malovelkou,
hlavně si jí opatruj!!!
Ať si malej nebo velkej,
ať si člověk nebo slon,
ať máš hlavu malovelkou,
hlavně si jí opatruj!!!
ČERNÁ RŮŽE
Alžběta šla se svou nejlepší kamarádkou Janou do cukrárny. Byl pátek a obě dvě se těšily na víkend. Dohodli se, že půjdou na narozeninovou oslavu Bětčiny sestry Růženy. V sobotu se setkaly na obvyklém místě jejich schůzek v parku. Zašli do obchodního centra a koupily si nějaké oblečení na tu oslavu. Potom zašly k Bětce domů. Oblékly se a učesaly. Na oslavu dorazili akorát včas. Bylo tam hodně lidí a našli se tam i známé tváře. Potkaly tam i nějaké svoje spolužačky a tak si s nimi sedly. Do této už narostlejší party se přidali i kluci. Oslava trvala až do rána a hodně se tančilo. Janu vyzval k tanci Williem. Tancovali nádherně a Bětka je natočila na mobil. Později vyzval i Bětku někdo k tanci a dal jí dokonce růži - černou růži.
Jenže v tom nastal problém. Kam s růží. Hudba spustila novou skladbu na tanec. Byla to hudba na tango. Hned jí to napadlo. Dala si růži do úst a očima se dívala tak, že působila tak sebevědomě, jako při jejím zaměstnání - tanci. Tancovali až do brzkých ranních hodin. Ráno se všichni rozcházeli s úsměvem. Přišla domů a urychleně si šla lehnout. Usnula, ale vzápětí jí vzbudil zvonek. Vylezla z postele a šla otevřít. Otevřela a to asi neměla dělat. Ve dveřích stála policie. Nevěděla co dělat. Pozvala je do bytu a sedla si s nimi. Probrala se až ve dvě hodiny. V bytě už nikdo nebyl. Pomalu procházela bytem a sledoval neustále jedno okno. Byla nejistá. Po chvíli zavolala Janě. Jana ještě spala. Domluvili se na schůzce. Bětka se začala chystat, ale připadala si nějaká zpomalená. O deset minut později zazvonil zvonek. Bětka se lekla, ale naštěstí to byla Jana. Pozvala ji do bytu a všechno co se včera stalo jí řekla. Jana jí chvíli poslouchala a pak si něco začala uvědomovat. Bětka nic netušíc pokračovala a napjatě sledovala Janin obličej. Výraz v něm se rychle měnil a čím dál více chápající obličej začal Bětku znervózňovat. Snažila se dále pokračovat, ale nezvládla a tak se zvedla a odcházela pomalu do ložnice. Jana ještě chvilku seděla a pak se potichu vytratila z bytu. Utíkala domů a rychle začala něco psát. Něco na tom bylo přece jen trochu zvláštního. Celý dopis byl napsán červeným inkoustem. Dala dopis do obálky a napsala na ní adresu. Oblékla se a běžela na poštu. Potom zašla do cukrárny a dala si medovník a najednou uviděla Williema. Zvedla se od stolku urychleně zaplatila a začala ho sledovat. Několikrát se zastavil a rozhlížel se kolem sebe jakoby někoho hledal. Když nikoho neuviděl, otočil se a šel zase dál. Williem zašel do informačního centra. Jana tam také přišla a poslechla si hovor Williema s jakousi starou paní u okénka. Hned jak Williem odešel šla za ním a zastavila se. Williem si ji všiml a pozdravil ji. Jana mu vylíčila co se od Bětky dozvěděla. Williema napadlo, že se jí to jenom zdálo, ale dělal, že to bere zcela vážně. Jana začala přemýšlet, jak chybu napravit. Mezitím Bětka seděla ve svém pokoji a přemýšlela, co se stalo a přestávala tomu rozumět. K večeru se Jana stavila opět za Bětkou. Zvonila dlouho ale marně. Začala se o Bětku bát. Naštěstí jí před domem potkala. Sice jí toho chtěla hodně říct, ale zmohla se jen na „Ahoj.“ Bětka neodpověděla. Jana přišla domu, a tam na ní čekalo překvapení. Celý byt byl plný rudých růží. Jana štěstím začala plakat. Zazvonil telefon, ale ona ho nezvedla. Zvonil zvonek u dveří a ona otevřít nešla. Jenže potom vstoupila do koupelny a uviděla na zemi krev. Ihned zavolala policii. S policií dorazila i Bětka a Williem. Vše se vysvětlilo a Jana společně s Williemem si užili krásný večer. Druhý den došlo k dlouho očekávanému seznámení. Jana si vzala krásné šaty a pozvala Williema a Bětku. Williem nečekal nic zvláštního a tak si vzal kraťasy a triko, ale Bětka věděla co se děje a nakonec si vzala modrou sukni s oranžovým topem. Moc jí to slušelo. Seznámení proběhlo v pořádku a Bětka odcházela s vědomím, že má nové kamarády. V zimě se jí, ale stalo velké neštěstí. Teda spíš velké štěstí. Měla autonehodu. Opilý řidič jel v protisměru a ona už nestihla uhnout. Odvezla ji sanitka a okamžitě ji operovali. Operace se povedla a to bylo velké štěstí. Jana s Williemem odjeli na svatební cestu do Ameriky a tak nic nevěděli. Pro Bětku to bylo jako vstup do nového světa. Nikde žádní přátelé a smůla číhající na každém rohu. Když se po roce Jana s Williemem vrátili, byla už naše krásná Bětka zamilovaná. Když se dozvěděla, že se Jana a Williem vrátili, uvítala je a pozvala na kafe. Vyprávěla jim, jak se se svým přítelem seznámila. Vyprávěla, jak začala pracovat jako detektivka. Těžké začátky a nedůvěra ředitelů a stejně s jedním nakonec chodí. Chtěli se s Robertem vzít, ale na svatbě potkalo Bětku velké překvapení. Nejen že ženich na svatbu nedorazil, ale ještě jí poslal kytici s černými růžemi a dopis. V dopise nestála moc milá slova:
Ahoj zlato,
Moc mě mrzí, že jsem se ani nerozloučil, ale bylo to naléhavé. Musel jsem odletět. Bohužel už se nevrátím, ale budu doufat, že najdeš toho pravého a že zůstanem v kontaktu aspoň telefonicky a poštovně budu i dál. Vím že to nebylo ad mně hezké, ale já se musím vrátit domů. Snad se ještě někdy uvidíme a jestli ne, tak ti přeji šťastný život a spoustu úspěchů.
Robert
Tohle Bětku úplně dorazilo. Mrzelo jí to a tu uviděla to co jí všechno vysvětlilo. V obálce byla přiložena fotografie jeho a jeho manželky na svatbě. Svatba se tedy nekonala, ale poučení provždy to bylo. O šedesát let později na smrtelnou postel ulehla Jana a pak už jí život přinesl jenom trápení. Provdala se za Williema, i když slíbila Janě, že si ho nevezme. Chtěla vědět co je úvazek manželství. Dožila se dlouhých 98 let a byla ráda, že už ten dlouhý život končí a poslední slova, která řekla zněly takto: Černá růže, smrt a smutek ještě dřív než přijde…umírám ráda….pa…neboj se sám…
ČERVENÁ RŮŽE
PETRA HAVLÍKOVÁ
Tuto knížku jsem začala psát už dávno, asi před třemi roky a teď jsem se k ní vrátila. Inspiraci mi dodala jedna spolužačka a jedna mi pomohla s napsáním textu Žena Osudu. Chtěla jsem aby každý kdo tuto kniho dostane do ruky, aby ji přečetl a zamyslel se. Nejen Ženu Osudu jsem psala způsobem, že jsem myslela na tu osobu a psala text.
Jenže v tom nastal problém. Kam s růží. Hudba spustila novou skladbu na tanec. Byla to hudba na tango. Hned jí to napadlo. Dala si růži do úst a očima se dívala tak, že působila tak sebevědomě, jako při jejím zaměstnání - tanci. Tancovali až do brzkých ranních hodin. Ráno se všichni rozcházeli s úsměvem. Přišla domů a urychleně si šla lehnout. Usnula, ale vzápětí jí vzbudil zvonek. Vylezla z postele a šla otevřít. Otevřela a to asi neměla dělat. Ve dveřích stála policie. Nevěděla co dělat. Pozvala je do bytu a sedla si s nimi. Probrala se až ve dvě hodiny. V bytě už nikdo nebyl. Pomalu procházela bytem a sledoval neustále jedno okno. Byla nejistá. Po chvíli zavolala Janě. Jana ještě spala. Domluvili se na schůzce. Bětka se začala chystat, ale připadala si nějaká zpomalená. O deset minut později zazvonil zvonek. Bětka se lekla, ale naštěstí to byla Jana. Pozvala ji do bytu a všechno co se včera stalo jí řekla. Jana jí chvíli poslouchala a pak si něco začala uvědomovat. Bětka nic netušíc pokračovala a napjatě sledovala Janin obličej. Výraz v něm se rychle měnil a čím dál více chápající obličej začal Bětku znervózňovat. Snažila se dále pokračovat, ale nezvládla a tak se zvedla a odcházela pomalu do ložnice. Jana ještě chvilku seděla a pak se potichu vytratila z bytu. Utíkala domů a rychle začala něco psát. Něco na tom bylo přece jen trochu zvláštního. Celý dopis byl napsán červeným inkoustem. Dala dopis do obálky a napsala na ní adresu. Oblékla se a běžela na poštu. Potom zašla do cukrárny a dala si medovník a najednou uviděla Williema. Zvedla se od stolku urychleně zaplatila a začala ho sledovat. Několikrát se zastavil a rozhlížel se kolem sebe jakoby někoho hledal. Když nikoho neuviděl, otočil se a šel zase dál. Williem zašel do informačního centra. Jana tam také přišla a poslechla si hovor Williema s jakousi starou paní u okénka. Hned jak Williem odešel šla za ním a zastavila se. Williem si ji všiml a pozdravil ji. Jana mu vylíčila co se od Bětky dozvěděla. Williema napadlo, že se jí to jenom zdálo, ale dělal, že to bere zcela vážně. Jana začala přemýšlet, jak chybu napravit. Mezitím Bětka seděla ve svém pokoji a přemýšlela, co se stalo a přestávala tomu rozumět. K večeru se Jana stavila opět za Bětkou. Zvonila dlouho ale marně. Začala se o Bětku bát. Naštěstí jí před domem potkala. Sice jí toho chtěla hodně říct, ale zmohla se jen na „Ahoj.“ Bětka neodpověděla. Jana přišla domu, a tam na ní čekalo překvapení. Celý byt byl plný rudých růží. Jana štěstím začala plakat. Zazvonil telefon, ale ona ho nezvedla. Zvonil zvonek u dveří a ona otevřít nešla. Jenže potom vstoupila do koupelny a uviděla na zemi krev. Ihned zavolala policii. S policií dorazila i Bětka a Williem. Vše se vysvětlilo a Jana společně s Williemem si užili krásný večer. Druhý den došlo k dlouho očekávanému seznámení. Jana si vzala krásné šaty a pozvala Williema a Bětku. Williem nečekal nic zvláštního a tak si vzal kraťasy a triko, ale Bětka věděla co se děje a nakonec si vzala modrou sukni s oranžovým topem. Moc jí to slušelo. Seznámení proběhlo v pořádku a Bětka odcházela s vědomím, že má nové kamarády. V zimě se jí, ale stalo velké neštěstí. Teda spíš velké štěstí. Měla autonehodu. Opilý řidič jel v protisměru a ona už nestihla uhnout. Odvezla ji sanitka a okamžitě ji operovali. Operace se povedla a to bylo velké štěstí. Jana s Williemem odjeli na svatební cestu do Ameriky a tak nic nevěděli. Pro Bětku to bylo jako vstup do nového světa. Nikde žádní přátelé a smůla číhající na každém rohu. Když se po roce Jana s Williemem vrátili, byla už naše krásná Bětka zamilovaná. Když se dozvěděla, že se Jana a Williem vrátili, uvítala je a pozvala na kafe. Vyprávěla jim, jak se se svým přítelem seznámila. Vyprávěla, jak začala pracovat jako detektivka. Těžké začátky a nedůvěra ředitelů a stejně s jedním nakonec chodí. Chtěli se s Robertem vzít, ale na svatbě potkalo Bětku velké překvapení. Nejen že ženich na svatbu nedorazil, ale ještě jí poslal kytici s černými růžemi a dopis. V dopise nestála moc milá slova:
Ahoj zlato,
Moc mě mrzí, že jsem se ani nerozloučil, ale bylo to naléhavé. Musel jsem odletět. Bohužel už se nevrátím, ale budu doufat, že najdeš toho pravého a že zůstanem v kontaktu aspoň telefonicky a poštovně budu i dál. Vím že to nebylo ad mně hezké, ale já se musím vrátit domů. Snad se ještě někdy uvidíme a jestli ne, tak ti přeji šťastný život a spoustu úspěchů.
Robert
Tohle Bětku úplně dorazilo. Mrzelo jí to a tu uviděla to co jí všechno vysvětlilo. V obálce byla přiložena fotografie jeho a jeho manželky na svatbě. Svatba se tedy nekonala, ale poučení provždy to bylo. O šedesát let později na smrtelnou postel ulehla Jana a pak už jí život přinesl jenom trápení. Provdala se za Williema, i když slíbila Janě, že si ho nevezme. Chtěla vědět co je úvazek manželství. Dožila se dlouhých 98 let a byla ráda, že už ten dlouhý život končí a poslední slova, která řekla zněly takto: Černá růže, smrt a smutek ještě dřív než přijde…umírám ráda….pa…neboj se sám…
ČERVENÁ RŮŽE
PETRA HAVLÍKOVÁ
Tuto knížku jsem začala psát už dávno, asi před třemi roky a teď jsem se k ní vrátila. Inspiraci mi dodala jedna spolužačka a jedna mi pomohla s napsáním textu Žena Osudu. Chtěla jsem aby každý kdo tuto kniho dostane do ruky, aby ji přečetl a zamyslel se. Nejen Ženu Osudu jsem psala způsobem, že jsem myslela na tu osobu a psala text.
Můra a motýl- akordy
DmiPředehraFMalý motýl žil, vánku on se bál, že mu setře pyl, kdyby zafoukal DmiPak se potkal s můrou a té se zalíFbil a ježto byla tak Gsilná, měla mu Amichránit DmipylDmiPak se potkal s můrou a té se zalíFbil a ježto byla tak Gsilná, měla mu Amichránit DmipylGMůra s obličejem netopýra, na motýla mlsně zírá,DmiPak se přeměňuje z netopýra na mou duši ve vampíraGAch jen málo vzduchu v černé věži venku vane vánek svěžíDmiTlak se usazuje na hrudníku a z té lásky cítíš dýkuFMalý motýl žil, můry on se bál, jednou pozbyl pyl a pak už nelétalA můra kolem Dmikrouží, na křídlech motýlův Fpyl, motýlek skončil Gv louži, div že se AmineutoDmipil
My heart will go on- akordy
My Heart Will Go On
CEvery night in Gmy dreamsI Fsee you, CI Gfeel you,CThat is how I Gknow you go FonFar across the distanceAnd spaces between usYou have come to show you go onCNear, Gfar, whereFver you GareI Ebelieve that the Gheart does Fgo onCOnce Gmore Fyou open the GdoorAnd you’re Chere in my heGartAnd my Fheart will go Con Gand ConLove can touch us one timeAnd last for a lifetimeAnd never let go till we’re oneLove was when I loved youOne true time I hold toIn my life we’ll always go onNear, far, wherever you areI believe that the heart does go onOnce more you open the doorAnd you’re here in my heartAnd my heart will go on and onThere is some love that will not go awayYou’Cre Ghere, there’s Fnothing I Gfear,And CI know that my Gheart will Fgo onWe’llC stayG foreFver this GwayYou are Csafe in my GheartAnd my Fheart will go Con Gand Con
CEvery night in Gmy dreamsI Fsee you, CI Gfeel you,CThat is how I Gknow you go FonFar across the distanceAnd spaces between usYou have come to show you go onCNear, Gfar, whereFver you GareI Ebelieve that the Gheart does Fgo onCOnce Gmore Fyou open the GdoorAnd you’re Chere in my heGartAnd my Fheart will go Con Gand ConLove can touch us one timeAnd last for a lifetimeAnd never let go till we’re oneLove was when I loved youOne true time I hold toIn my life we’ll always go onNear, far, wherever you areI believe that the heart does go onOnce more you open the doorAnd you’re here in my heartAnd my heart will go on and onThere is some love that will not go awayYou’Cre Ghere, there’s Fnothing I Gfear,And CI know that my Gheart will Fgo onWe’llC stayG foreFver this GwayYou are Csafe in my GheartAnd my Fheart will go Con Gand Con
May it be- akordy
May It Be
CAPO 2Sloka 1:May it Emibe an evening Cstar Shines Gdown upon DyouMay it Emibe when darkness CfallsYour Gheart will be DtrueYou Cwalk a lonely Groad Oh! How Amifar you are from GhomeDRefrén:GMorEminiee CutuDliee(Darkness has come *)BeGlieve and Dyou will Amifind your DwayGMorEminiee CalanDtiee(Darkness has fallen down *)A Emipromise Clives witDhin you GnowSloka 2:May it be the shadow’s callWill fly awayMay it be your journey on To light the dayWhen the night is overcomeYou may rise to find the sunRefrén:Morniee utuliee (Darkness has come *)Believe and you will find your wayMorniee alantiee (Darkness has fallen down *)A promise lives within you nowHmi A Emipromise Clives witDhin you Gnow
CAPO 2Sloka 1:May it Emibe an evening Cstar Shines Gdown upon DyouMay it Emibe when darkness CfallsYour Gheart will be DtrueYou Cwalk a lonely Groad Oh! How Amifar you are from GhomeDRefrén:GMorEminiee CutuDliee(Darkness has come *)BeGlieve and Dyou will Amifind your DwayGMorEminiee CalanDtiee(Darkness has fallen down *)A Emipromise Clives witDhin you GnowSloka 2:May it be the shadow’s callWill fly awayMay it be your journey on To light the dayWhen the night is overcomeYou may rise to find the sunRefrén:Morniee utuliee (Darkness has come *)Believe and you will find your wayMorniee alantiee (Darkness has fallen down *)A promise lives within you nowHmi A Emipromise Clives witDhin you Gnow
Argentina
Argentina (Argentinská republika, República Argentina) je stát ležící na jihu jižní Ameriky s 4984 km dlouhým pobřežím Atlantiku. Na severu hraničí s Bolívií (832 km) a Paraguayí (1880 km), na východě s Brazílií (1224 km) a Uruguayí (579 km) a na západě s Chile (5150 km)
//
[editovat] Původ jména
Jméno země je odvozeno od latinského argentum — stříbro, protože když se první Evropané, ztroskotanci z nezdařené expedice vedené Juanem Díazem de la Solis, setkali s domorodými obyvateli, dostali od nich darem předměty vyrobené ze stříbra.
[editovat] Historie
Hlavní článek: Dějiny Argentiny
Do doby, než do země pronikli Evropané, žily v severozápadní oblasti And významné kulturní národy, které obývaly sídliště podobná městům. Na jihu přebývala společenství sběračů a lovců. Kolem roku 1480 obsadili rozsáhlé části Inkové. V roce 1516 přistáli u ústí La Platy Španělé. Nejprve patřilo území Argentiny ke španělskému místokrálovství Peru. Od r. 1536 Španělé kolonizovali území a původní obyvatele Arakuány a Patagonce téměř vyhubili. Roku 1776 bylo zřízeno místokrálovství Río de la Plata, které zahrnovalo území Argentiny, Bolívie, Paraguaye a Uruguaye. V roce 1810 byl sesazen místokrál. Roku 1816 byla vyhlášena nezávislost Spojené provincie Spojených provincií Río de la Plata, tak vznikl za diktatury Juana Manuela de Rosas' jednotný stát. Roku 1819 se Argentina stala federativním státem. V roce 1880 byla přičleněna Patagonie.
Velkou hospodářskou krizí na konci 20. let 20. století skončila doba velkého rozkvětu argentinské ekonomiky. V následujících letech převzali vládu konzervativní vlastníci půdy a vojenské kruhy a v čele státu se střídaly civilní vlády s vojenskými. Za reformního politika platil po dlouhou dobu dvakrát zvolený Juan Domingo Perón, po kterém získala jméno politika perónismu. Po jeho smrti svrhly vojenské kruhy vládu vedenou jeho manželkou Maríou Estelou. Porážka v krátké válce s Velkou Británií o Falklandy v dubnu 1982 uspíšila pád vojenské junty.
V říjnu 1983 se po dlouhé době opět konaly svobodné prezidentské volby. Během demokratizačního procesu se dostávaly na světlo mocenské prostředky vojenské vlády: mučení, vraždy, masové popravy a strategie tzv. ztrácení lidí, kterým padlo za oběť kolem 7 000 Argentinců. Několik hlavních představitelů vojenského režimu bylo v roce 1985 odsouzeno k dlouholetému vězení.
V roce 1989 se dostali perónisté opět k moci prezidentem Carlosem Menemem. Ve volbách 26. října 1997 ztratila Menemova Justicialistická strana absolutní většinu, přesto zůstala nejsilnější stranu v parlamentu.
[editovat] Politika
Mapa Argentiny
Argentinská ústava z roku 1853, revidovaná roku 1994, rozděluje moc na výkonnou, zákonodárnou a soudní a to na národní a regionální úrovni. Prezident a viceprezident jsou voleni přímo na dobu 4 let. Oba mohou být zvoleni pouze na 2 po sobě následující volební období. Prezident jmenuje vládu, je tak zároveň předsedou vlády.
Argentinský parlament má dvě komory: Sněmovnu poslanců s 257 členy a senát se 72 členy. Od roku 2001 jsou senátoři voleni přímo, za každou provincii tři. Volební období senátorů trvá 6 let. Jedna třetina senátu je obměňována každých 6 let. Sněmovna poslanců je volena přímo na 4 roky poměrným systémem. Každé dva roky je obměňována polovina sněmovny. Současnou prezidentkou Argentiny je manželka bývalého prezidenta Kirchnera - Cristina Fernández de Kirchner.
[editovat] Přírodní podmínky
Argentinu lze rozdělit zhruba do tří částí: úrodné pampy v severní polovině země, roviny Patagonie táhnoucí se od jižní poloviny až k Ohňové zemi (Tierra de Fuego) a horské masivy And na západě na hranicích s Chile. Nejvyšší hora And a celé západní polokoule, Aconcagua, leží právě v Argentině. Do severních provincií Salta, Formosa, Chaco, Santiago del Estero a Santa Fé zasahuje z Paraguaye rozsáhlá planina Gran Chaco.
Mezi hlavní řeky patří Paraguay, Bermejo, Colorado, Uruguay a největší řeka Paraná. Klima je na většině území mírné.
[editovat] Ekonomika
Argentina využívá velkého přírodního bohatství, hodně gramotné populace, hospodářství zaměřeného na vývoz a diverzifikovného průmyslu.
Od 70. let si země vytvořila velké dluhy a mezi lety 1989 a 1991 vzrostla inflace někdy až na 200 % za měsíc. V rámci boje s ekonomickou krizí se vláda vydala na cestu liberalizace obchodu, deregulace a privatizace. V roce 1991 zavedla radikální peněžní reformy, které spojily peso s americkým dolarem.
Počáteční úspěchy v omezení inflace a nastolení růstu HDP vystřídalo opětné zhoršení situace od roku 1999 kvůli ekonomickým krizím v Mexiku, Asii, Rusku a Brazílii. Vláda zvyšovala daně a snižovala výdaje rozpočtu, aby omezovala deficit.
Ekonomická situace se dále zhoršovala v roce 2001. Pokusy vlády o nulový deficit, stabilizaci bankovního systému a nastolení ekonomického růstu se ukázaly nedostačujícími. 21. prosince byl prezident De La Rua zbaven moci po nepokojích střední třídy; sněmovna zvolila Eduarda Duhaldeho za dočasnou hlavu státu. Duhalde se setkal se zástupci MMF, aby vyjednal další půjčku 20 miliard dolarů, ale ta nestačila. Spojení pesa s dolarem bylo opuštěno v lednu 2002 a v únoru se kurz pesa vzdálil od dolaru.
23. prosince 2001 vyhlásil prozatímní prezident moratorium na dluhy.
Růžový dům (Casa Rosada), residence argentinského prezidenta. Barva byla zvolena jako kompromis mezi barvami dvou hlavních politických stran na konci 19. století - červenou a bílou. Původně byla residence natřena směsí vápna a býčí krve. Za vlády Carlose Menema byla barva na přední fasádě obnovena k nelibosti mnoha Argentinců, kterým připadá dnešní barva příliš růžová. Stav z roku 2003
[editovat] Obyvatelstvo
Z původního obyvatelstva dnes v Argentině žije pouhý zlomek. 90 % Argentinců je evropského původu, především španělského, německého, francouzského a italského. Kromě nich tvoří také významný podíl Japonci a Korejci.
Devět desetin obyvatel se hlásí ke křesťanství, které je také státním náboženstvím.
Největšími argentinskými městy jsou Buenos Aires (3 043 400, s aglomerací 11 miliónů), Córdoba (1 208 700), Rosario (1 119 000), Mendoza (773 100), La Plata (643 000).
[editovat] Administrativní rozdělení
23 provincií (provincia, pl. provincias) a 1 federální distrikt (Ciudad Autónoma de Buenos Aires):
Provincie
Hlavní město
Plocha (km²)
1
Buenos Aires, federální distrikt
Buenos Aires
200
2
Buenos Aires
La Plata
307 804
3
Catamarca
Catamarca
99 818
4
Chaco
Resistencia
99 633
5
Chubut
Rawson
224 686
6
Córdoba
Córdoba
168 766
7
Corrientes
Corrientes
88 199
8
Entre Ríos
Paraná
76 216
9
Formosa
Formosa
72 066
10
Jujuy
San Salvador de J.
53 219
11
La Pampa
Santa Rosa
143 400
12
La Rioja
La Rioja
92 331
13
Mendoza
Mendoza
150 839
14
Misiones
Posadas
29 801
15
Neuquén
Neuquén
94 078
16
Río Negro
Viedma
203 013
17
Salta
Salta
154 775
18
San Juan
San Juan
86 137
19
San Luis
San Luis
76 748
20
Santa Cruz
Río Gallegos
243 943
21
Santa Fé
Santa Fé
133 007
22
Santiago del Estero
Santiago del Estero
135 254
23
Tierra del Fuego
Ushuaia
20 912
24
Tucumán
San Miguel de T.
22 524
//
[editovat] Původ jména
Jméno země je odvozeno od latinského argentum — stříbro, protože když se první Evropané, ztroskotanci z nezdařené expedice vedené Juanem Díazem de la Solis, setkali s domorodými obyvateli, dostali od nich darem předměty vyrobené ze stříbra.
[editovat] Historie
Hlavní článek: Dějiny Argentiny
Do doby, než do země pronikli Evropané, žily v severozápadní oblasti And významné kulturní národy, které obývaly sídliště podobná městům. Na jihu přebývala společenství sběračů a lovců. Kolem roku 1480 obsadili rozsáhlé části Inkové. V roce 1516 přistáli u ústí La Platy Španělé. Nejprve patřilo území Argentiny ke španělskému místokrálovství Peru. Od r. 1536 Španělé kolonizovali území a původní obyvatele Arakuány a Patagonce téměř vyhubili. Roku 1776 bylo zřízeno místokrálovství Río de la Plata, které zahrnovalo území Argentiny, Bolívie, Paraguaye a Uruguaye. V roce 1810 byl sesazen místokrál. Roku 1816 byla vyhlášena nezávislost Spojené provincie Spojených provincií Río de la Plata, tak vznikl za diktatury Juana Manuela de Rosas' jednotný stát. Roku 1819 se Argentina stala federativním státem. V roce 1880 byla přičleněna Patagonie.
Velkou hospodářskou krizí na konci 20. let 20. století skončila doba velkého rozkvětu argentinské ekonomiky. V následujících letech převzali vládu konzervativní vlastníci půdy a vojenské kruhy a v čele státu se střídaly civilní vlády s vojenskými. Za reformního politika platil po dlouhou dobu dvakrát zvolený Juan Domingo Perón, po kterém získala jméno politika perónismu. Po jeho smrti svrhly vojenské kruhy vládu vedenou jeho manželkou Maríou Estelou. Porážka v krátké válce s Velkou Británií o Falklandy v dubnu 1982 uspíšila pád vojenské junty.
V říjnu 1983 se po dlouhé době opět konaly svobodné prezidentské volby. Během demokratizačního procesu se dostávaly na světlo mocenské prostředky vojenské vlády: mučení, vraždy, masové popravy a strategie tzv. ztrácení lidí, kterým padlo za oběť kolem 7 000 Argentinců. Několik hlavních představitelů vojenského režimu bylo v roce 1985 odsouzeno k dlouholetému vězení.
V roce 1989 se dostali perónisté opět k moci prezidentem Carlosem Menemem. Ve volbách 26. října 1997 ztratila Menemova Justicialistická strana absolutní většinu, přesto zůstala nejsilnější stranu v parlamentu.
[editovat] Politika
Mapa Argentiny
Argentinská ústava z roku 1853, revidovaná roku 1994, rozděluje moc na výkonnou, zákonodárnou a soudní a to na národní a regionální úrovni. Prezident a viceprezident jsou voleni přímo na dobu 4 let. Oba mohou být zvoleni pouze na 2 po sobě následující volební období. Prezident jmenuje vládu, je tak zároveň předsedou vlády.
Argentinský parlament má dvě komory: Sněmovnu poslanců s 257 členy a senát se 72 členy. Od roku 2001 jsou senátoři voleni přímo, za každou provincii tři. Volební období senátorů trvá 6 let. Jedna třetina senátu je obměňována každých 6 let. Sněmovna poslanců je volena přímo na 4 roky poměrným systémem. Každé dva roky je obměňována polovina sněmovny. Současnou prezidentkou Argentiny je manželka bývalého prezidenta Kirchnera - Cristina Fernández de Kirchner.
[editovat] Přírodní podmínky
Argentinu lze rozdělit zhruba do tří částí: úrodné pampy v severní polovině země, roviny Patagonie táhnoucí se od jižní poloviny až k Ohňové zemi (Tierra de Fuego) a horské masivy And na západě na hranicích s Chile. Nejvyšší hora And a celé západní polokoule, Aconcagua, leží právě v Argentině. Do severních provincií Salta, Formosa, Chaco, Santiago del Estero a Santa Fé zasahuje z Paraguaye rozsáhlá planina Gran Chaco.
Mezi hlavní řeky patří Paraguay, Bermejo, Colorado, Uruguay a největší řeka Paraná. Klima je na většině území mírné.
[editovat] Ekonomika
Argentina využívá velkého přírodního bohatství, hodně gramotné populace, hospodářství zaměřeného na vývoz a diverzifikovného průmyslu.
Od 70. let si země vytvořila velké dluhy a mezi lety 1989 a 1991 vzrostla inflace někdy až na 200 % za měsíc. V rámci boje s ekonomickou krizí se vláda vydala na cestu liberalizace obchodu, deregulace a privatizace. V roce 1991 zavedla radikální peněžní reformy, které spojily peso s americkým dolarem.
Počáteční úspěchy v omezení inflace a nastolení růstu HDP vystřídalo opětné zhoršení situace od roku 1999 kvůli ekonomickým krizím v Mexiku, Asii, Rusku a Brazílii. Vláda zvyšovala daně a snižovala výdaje rozpočtu, aby omezovala deficit.
Ekonomická situace se dále zhoršovala v roce 2001. Pokusy vlády o nulový deficit, stabilizaci bankovního systému a nastolení ekonomického růstu se ukázaly nedostačujícími. 21. prosince byl prezident De La Rua zbaven moci po nepokojích střední třídy; sněmovna zvolila Eduarda Duhaldeho za dočasnou hlavu státu. Duhalde se setkal se zástupci MMF, aby vyjednal další půjčku 20 miliard dolarů, ale ta nestačila. Spojení pesa s dolarem bylo opuštěno v lednu 2002 a v únoru se kurz pesa vzdálil od dolaru.
23. prosince 2001 vyhlásil prozatímní prezident moratorium na dluhy.
Růžový dům (Casa Rosada), residence argentinského prezidenta. Barva byla zvolena jako kompromis mezi barvami dvou hlavních politických stran na konci 19. století - červenou a bílou. Původně byla residence natřena směsí vápna a býčí krve. Za vlády Carlose Menema byla barva na přední fasádě obnovena k nelibosti mnoha Argentinců, kterým připadá dnešní barva příliš růžová. Stav z roku 2003
[editovat] Obyvatelstvo
Z původního obyvatelstva dnes v Argentině žije pouhý zlomek. 90 % Argentinců je evropského původu, především španělského, německého, francouzského a italského. Kromě nich tvoří také významný podíl Japonci a Korejci.
Devět desetin obyvatel se hlásí ke křesťanství, které je také státním náboženstvím.
Největšími argentinskými městy jsou Buenos Aires (3 043 400, s aglomerací 11 miliónů), Córdoba (1 208 700), Rosario (1 119 000), Mendoza (773 100), La Plata (643 000).
[editovat] Administrativní rozdělení
23 provincií (provincia, pl. provincias) a 1 federální distrikt (Ciudad Autónoma de Buenos Aires):
Provincie
Hlavní město
Plocha (km²)
1
Buenos Aires, federální distrikt
Buenos Aires
200
2
Buenos Aires
La Plata
307 804
3
Catamarca
Catamarca
99 818
4
Chaco
Resistencia
99 633
5
Chubut
Rawson
224 686
6
Córdoba
Córdoba
168 766
7
Corrientes
Corrientes
88 199
8
Entre Ríos
Paraná
76 216
9
Formosa
Formosa
72 066
10
Jujuy
San Salvador de J.
53 219
11
La Pampa
Santa Rosa
143 400
12
La Rioja
La Rioja
92 331
13
Mendoza
Mendoza
150 839
14
Misiones
Posadas
29 801
15
Neuquén
Neuquén
94 078
16
Río Negro
Viedma
203 013
17
Salta
Salta
154 775
18
San Juan
San Juan
86 137
19
San Luis
San Luis
76 748
20
Santa Cruz
Río Gallegos
243 943
21
Santa Fé
Santa Fé
133 007
22
Santiago del Estero
Santiago del Estero
135 254
23
Tierra del Fuego
Ushuaia
20 912
24
Tucumán
San Miguel de T.
22 524
Kvaska
Stars: Lucie Vondráčková Direktor: Mirjam Landa
Filip Tomsa
Content:
Kvaska- prisoner drink
The fable this episode is Micky.Micky get to prison. Near the life him keeps a musical celebrity Karin.Along of her refugee from prison. Could you meet with her, take part in competition on musical. Competition turn out very good. He meet and acquiant with Karin. In the meantime police bring to him trail and want take him. Micky and Karin from the premiér run off.
When accord all right principle, originate KVASKA and it is a short on police.
Romantic film and drama
The theatre on the prague and precincts
Filip Tomsa
Content:
Kvaska- prisoner drink
The fable this episode is Micky.Micky get to prison. Near the life him keeps a musical celebrity Karin.Along of her refugee from prison. Could you meet with her, take part in competition on musical. Competition turn out very good. He meet and acquiant with Karin. In the meantime police bring to him trail and want take him. Micky and Karin from the premiér run off.
When accord all right principle, originate KVASKA and it is a short on police.
Romantic film and drama
The theatre on the prague and precincts
Island
Island
Island je zvláštní několika zajímavostmi:
země ohně (sopky), gejzírů, termálních pramenů a ledovců
země rybářů a "drsných lidí"- země středověkých ság
nejstarší parlament na světě - Alting
nejzachovalejší životní prostředí v Evropě
Poloha
Ostrovní stát na hranici Atlantského a Severního ledového oceánu, okrajová část Evropy (700 km do Skotska, 1000 km do Norska).
Nejvyšší hora: Hvannadalshnúkur - 2119 m, největší ledovec: Vatnajökull - 8400 km2.
Vodstvo
Řeky jsou velmi vodnaté s krátkými toky. K vytápění domů a skleníků slouží výrony horkých pramenů - gejzírů. Voda v nich dosahuje teploty až 75°C.
Živočišstvo
Na Islandu nežijí skoro žádná zvířata, výjimku tvoří lišky a množství ptáků a ryb.
Chovají se zde koně (asi 75 tisíc) a krávy (asi stejný počet).
Ovce jsou všude, pasou
Počet obyvatel 262 386 (1992), mužů bylo o 814 více než žen, 169 žen a 68 mužů bylo starších 95 let.
Zajímavosti
V kronikách ostrova se zachovala jména a příbuzenské vazby všech asi 750 tisíc lidí, kteří tu od roku 874 žili. Island je tak ideálním územím pro genetické výzkumy.
Islanďané nemají rodinná jména jako my. Neříkají si pane inženýre, dokonce ani slečno či pane. Nejdůležitější jsou u nich křestní jména. Ženy sňatkem nemění svá příjmení.
Zajímavosti
V kronikách ostrova se zachovala jména a příbuzenské vazby všech asi 750 tisíc lidí, kteří tu od roku 874 žili. Island je tak ideálním územím pro genetické výzkumy.
Islanďané nemají rodinná jména jako my. Neříkají si pane inženýre, dokonce ani slečno či pane. Nejdůležitější jsou u nich křestní jména. Ženy sňatkem nemění svá příjmení.
Televize
Má dva programy, jeden státní a druhý soukromý.
Noviny
V novinách jsou zprávy ze světa oproti nám velmi řídké a stručné. Zato kulturní rubrika je bohatá, můžete si přečíst hodně o sportu, bridži, počasí a mnoho nekrologů.
Hudba
Primitivní smyčcové nástroje doprovázely kdysi na Islandu pouze církevní zpěvy, instrumentální lidová hudba neexistovala, k tanci se zpívalo. V osmnáctém a devatenáctém století byly písně zakázány, v devatenáctém farář Bjarni Thorsteinsson sesbíral lidové písně, duchovní zpěvy a žalmy a vydal je v tisícistránkové publikaci. Dnes má Island svůj symfonický orchestr, budovu opery, komorní soubor a hudební tělesa ve všech větších městech.
Knihy
Na Islandu se vydává nejvíce knih na jednoho obyvatele na světě. V roce 1990 byla zrušena daň z obratu za prodej knih. Každý Islanďan přečte za rok průměrně čtyři knihy, což je světový rekord.
Knihy
Na Islandu se vydává nejvíce knih na jednoho obyvatele na světě. V roce 1990 byla zrušena daň z obratu za prodej knih. Každý Islanďan přečte za rok průměrně čtyři knihy, což je světový rekord.
Island je zvláštní několika zajímavostmi:
země ohně (sopky), gejzírů, termálních pramenů a ledovců
země rybářů a "drsných lidí"- země středověkých ság
nejstarší parlament na světě - Alting
nejzachovalejší životní prostředí v Evropě
Poloha
Ostrovní stát na hranici Atlantského a Severního ledového oceánu, okrajová část Evropy (700 km do Skotska, 1000 km do Norska).
Nejvyšší hora: Hvannadalshnúkur - 2119 m, největší ledovec: Vatnajökull - 8400 km2.
Vodstvo
Řeky jsou velmi vodnaté s krátkými toky. K vytápění domů a skleníků slouží výrony horkých pramenů - gejzírů. Voda v nich dosahuje teploty až 75°C.
Živočišstvo
Na Islandu nežijí skoro žádná zvířata, výjimku tvoří lišky a množství ptáků a ryb.
Chovají se zde koně (asi 75 tisíc) a krávy (asi stejný počet).
Ovce jsou všude, pasou
Počet obyvatel 262 386 (1992), mužů bylo o 814 více než žen, 169 žen a 68 mužů bylo starších 95 let.
Zajímavosti
V kronikách ostrova se zachovala jména a příbuzenské vazby všech asi 750 tisíc lidí, kteří tu od roku 874 žili. Island je tak ideálním územím pro genetické výzkumy.
Islanďané nemají rodinná jména jako my. Neříkají si pane inženýre, dokonce ani slečno či pane. Nejdůležitější jsou u nich křestní jména. Ženy sňatkem nemění svá příjmení.
Zajímavosti
V kronikách ostrova se zachovala jména a příbuzenské vazby všech asi 750 tisíc lidí, kteří tu od roku 874 žili. Island je tak ideálním územím pro genetické výzkumy.
Islanďané nemají rodinná jména jako my. Neříkají si pane inženýre, dokonce ani slečno či pane. Nejdůležitější jsou u nich křestní jména. Ženy sňatkem nemění svá příjmení.
Televize
Má dva programy, jeden státní a druhý soukromý.
Noviny
V novinách jsou zprávy ze světa oproti nám velmi řídké a stručné. Zato kulturní rubrika je bohatá, můžete si přečíst hodně o sportu, bridži, počasí a mnoho nekrologů.
Hudba
Primitivní smyčcové nástroje doprovázely kdysi na Islandu pouze církevní zpěvy, instrumentální lidová hudba neexistovala, k tanci se zpívalo. V osmnáctém a devatenáctém století byly písně zakázány, v devatenáctém farář Bjarni Thorsteinsson sesbíral lidové písně, duchovní zpěvy a žalmy a vydal je v tisícistránkové publikaci. Dnes má Island svůj symfonický orchestr, budovu opery, komorní soubor a hudební tělesa ve všech větších městech.
Knihy
Na Islandu se vydává nejvíce knih na jednoho obyvatele na světě. V roce 1990 byla zrušena daň z obratu za prodej knih. Každý Islanďan přečte za rok průměrně čtyři knihy, což je světový rekord.
Knihy
Na Islandu se vydává nejvíce knih na jednoho obyvatele na světě. V roce 1990 byla zrušena daň z obratu za prodej knih. Každý Islanďan přečte za rok průměrně čtyři knihy, což je světový rekord.
Gipsy
Gipsy
Svou profesionální dráhu začal již v brzkých třinácti letech, kdy jako freestyle Mc začal rapovat v pražských lokálních underground klubech. Převratné však bylo spojení s Djem Smogem (ex-Chaozz) v letech 1996-1998, kdy spolu zrealizovali projekt "SYNDROM SNOPP." V roce 1998 už tu byl s prvním albem, kde po boku Smoga rapoval v češtině a stal se brzy něčím velmi diskutovaným na tenkrát malé české hip-hopové scéně. Ve stejné době už předskakuje spolu se Syndromem takovým jménům jako jsou Pharcyde nebo Delinquent Habits (USA).Když se psal rok 1999, zdálo se, že se Syndromem je konec. Náhle však vychází album "Syndrom Separace" a je jasné, že Syndrom bude pokračovat dál. Už v těchto dobách vznikají recovery anglických textů, které Gipsy sepsal ve svých třinácti letech a je jasné, že Gipsy směřuje k anglické solo desce.Když odehrál Gipsy dost koncertů, české scéna věděla, že se brzy Syndrom Snopp stane podstatným prvkem již velké české scény.Za dva roky je tu další album s názvem "Syndrom Snopp 3.0" a je natočeno několik anglickým demo snímků, které se později mají stát hlavními hity solové anglické desky. Syndrom Snopp v letech 2002-2004 předskakoval takovým jménům, jako jsou GhostFace Killah (Wu-Tang family, USA) nebo Rah The Rugged Man (USA). Už na koncertech Gipsy dává anglické songy a bzry vychází jeho anglické solové album s názvem "Ya Favorite Cd-Rom." S tímto albem proráží Gipsy už i mimo hip-hopovou scénu a i v zahraničí.Na jednom podiu se objevil vedle Bobana Markoviče, se kterým vznikly pozitivní hudební konexe. S ním odcestoval letos do Berlína a Drážďan, kde potvrdil, že to, co umí v Česku, předvede kdekoliv jinde. Zde už vystupuje se svojí romskou kapelou a ve složení Gipsy + Vojta Lavička + Patrick Banga (Gipsyho dvojče) a dobývá tuzemské festivaly jako jsou Colours of Ostrava, Trutnov atd. Za zmínku také stojí velmi úspěšné turné po boku ženského tria ALIF. Vypsat všechno o Gipsym by možná bylo na celou knihu, ale to podstatné (nikoliv však to zásadní) už zde je napsáno.
Svou profesionální dráhu začal již v brzkých třinácti letech, kdy jako freestyle Mc začal rapovat v pražských lokálních underground klubech. Převratné však bylo spojení s Djem Smogem (ex-Chaozz) v letech 1996-1998, kdy spolu zrealizovali projekt "SYNDROM SNOPP." V roce 1998 už tu byl s prvním albem, kde po boku Smoga rapoval v češtině a stal se brzy něčím velmi diskutovaným na tenkrát malé české hip-hopové scéně. Ve stejné době už předskakuje spolu se Syndromem takovým jménům jako jsou Pharcyde nebo Delinquent Habits (USA).Když se psal rok 1999, zdálo se, že se Syndromem je konec. Náhle však vychází album "Syndrom Separace" a je jasné, že Syndrom bude pokračovat dál. Už v těchto dobách vznikají recovery anglických textů, které Gipsy sepsal ve svých třinácti letech a je jasné, že Gipsy směřuje k anglické solo desce.Když odehrál Gipsy dost koncertů, české scéna věděla, že se brzy Syndrom Snopp stane podstatným prvkem již velké české scény.Za dva roky je tu další album s názvem "Syndrom Snopp 3.0" a je natočeno několik anglickým demo snímků, které se později mají stát hlavními hity solové anglické desky. Syndrom Snopp v letech 2002-2004 předskakoval takovým jménům, jako jsou GhostFace Killah (Wu-Tang family, USA) nebo Rah The Rugged Man (USA). Už na koncertech Gipsy dává anglické songy a bzry vychází jeho anglické solové album s názvem "Ya Favorite Cd-Rom." S tímto albem proráží Gipsy už i mimo hip-hopovou scénu a i v zahraničí.Na jednom podiu se objevil vedle Bobana Markoviče, se kterým vznikly pozitivní hudební konexe. S ním odcestoval letos do Berlína a Drážďan, kde potvrdil, že to, co umí v Česku, předvede kdekoliv jinde. Zde už vystupuje se svojí romskou kapelou a ve složení Gipsy + Vojta Lavička + Patrick Banga (Gipsyho dvojče) a dobývá tuzemské festivaly jako jsou Colours of Ostrava, Trutnov atd. Za zmínku také stojí velmi úspěšné turné po boku ženského tria ALIF. Vypsat všechno o Gipsym by možná bylo na celou knihu, ale to podstatné (nikoliv však to zásadní) už zde je napsáno.
Beethoven
Wolfgang Amadeus Mozart
Narodil se 27.ledna 1756 v Salcburku. Už od dětství byl Mozart obklopen hudbou. Jeho otec byl vynikajícím hudebníkem.
W. A. Mozart koncertoval už od svých 6 let se svou o 5 let starší sestrou Nannerl v mnoha světový městech a královských dvorech (např. Rakousko , Francie, Švýcarsko, Itálie, ...). V 11 letech složil svou první operu , ve 13 letech byl jmenován koncertním mistrem salcburského arcibiskupského dvora. Postupem času už nebyl Mozart ve Vídni tolik oblíben jako předtím, proto odjel do Prahy. Zjistil totiž, že v Praze stále ještě provolávají slávu jeho skladbám i mimo divadlo. Jeho hudba zněla i ve všech bohatých rodinách. Proto tenkrát řekl :“ Moji Pražané mi rozumějí .“
V Praze se také konala jeho akademie v Nosticově divadle. Zájem o tuto akademii byl značný i mimo Prahu. Mozart se totiž například dozvěděl, že jakýsi učitelský pomocník šel kvůli této akademii šel pěšky až z Rožmitálu. ( Jan Jakub Ryba -to byl tehdy ten pomocník, na tuto cestu nikdy nezapomněl a v roce 1796 napsal o tom slavnou vánoční mši „Hej mistře vstaň bystře ..“). Plno dnů také Mozart trávil u Dušků na Bertramce. Zde také napsal slavného „Dona Giovanniho“.
V roce 1791, kdy měl být v Praze korunován českým králem Leopold II. , napsal k tomuto aktu operu TITUS. Nebyl však na tuto akci pozván, proto musel být propašován svými přáteli.
Mozart za svůj život napsal 650 děl. Kdyby se hrály jedna za druhou, zněly by nepřetržitě 9 dní a nocí, což je 220 hodin.
Zemřel 5.12. 1791 ve Vídni. Pohřeb však nebyl tak honosný jak by se očekávalo. Údajně byl pohřben na hřbitově sv. Marka v hromadném hrobě mezi tuláky, chuďasi a ztroskotanci. Nikdo však určitě neví, jestli je to pravda.
Když však přišla zpráva o jeho smrti do Prahy, Vyzváněly tu zvony celou 1/2 hodiny. Jeho přátelé uspořádali tryznu v chrámu sv. Mikuláše, kam přišlo přes 3000 lidí.
Mozart vytvořil během svého krátkého, leč umělecky velmi plodného života celkem 626 děl: první ve věku 5 let a poslední na smrtelné posteli. Uvědomíme-li si, že Mozart zemřel ve věku pouhých 35 let, je to neuvěřitelný výkon, který je výsledkem nejen umělcovy píle, ale zejména a především výsledkem unikátní schopnosti jeho mozku umět se soustředit na několik aktivit současně. Mozart komponoval za jakýchkoli okolností, a to i ve chvílích, kdy se zaměstnával zcela odlišnou činností než je komponování, například svým oblíbeným biliárem. Navíc se mu podařilo vytvořit svůj vlastní styl hudby s nadčasovým charakterem.
K Mozartovým nejznámějším dílům patří jeho opery a zpěvohry. Za dvacet pět let jich napsal více než 20, z toho 5 oper patří k největším klenotům operní tvorby vůbec. Je to především "Kouzelná flétna" (1791) z posledního roku jeho života a dále pak "Figarova svatba" (1786), "Don Giovanni" (1787) a "Così fan tutte" (1790), všechny tři podle libreta Lorenza da Ponteho. A samozřejmě "Únos ze Serailu" (1782), lehká a hravá opera s orientální tématikou. Dokonce i méně často uváděné opery jako je "Idomeneo" (1781) a "La clemenza di Tito" (1791) jsou pojmem nejen pro hudební odborníky. Zpěvohra "Bastien a Bastienne", kterou Mozart složil v útlém věku 12 let, je jeho prvním mistrovským dílem.
Mozart napsal desítky symfonií, z nichž jmenujme alespoň "Haffnerovu" (KV 385), "Pražskou" (KV 504) a "Jupiterovu" (KV 551), které často zaznívají z koncertních sálů. Z velkého počtu orchestrálních skladeb je třeba jmenovat na prvním místě serenádu "Malá noční hudba", která je nejslavnějším a nejpůvabnějším dílem tohoto druhu. V Mozartově tvorbě nechybějí ani klavírní a houslové koncerty, napsal rovněž jeden jediný, avšak o to cennější, klarinetový koncert.
Mozart rovněž vytvořil více než desítku mší, mezi jiným též slavnou "Korunovační mši", a také mnoho krásných písní. Horečně a doslova do posledního dechu psané "Requiem" bylo po Mozartově smrti dokončeno jeho žákem, Franzem Xaverem Süssmayrem. Toto dílo je nejpůsobivější a nejdojímavější ze všech. Mozart zkomponoval tuto zádušní mši z pověření neznámého šlechtice, který chtěl dílo vydávat za své vlastní a také se mu to zpočátku podařilo.
První soupis svého hudebního díla vytvořil sám Mozart. Úplný a kompletní soupis díla pak vytvořil Ritter von Köchel. V roce 1862 byl vydán jeho "Chronologicko-tématický seznam veškerých zvukových děl Wolfganga Amadé Mozarta". Od té doby se mu říká "Köchler-Verzeichnis" (Köchlův seznam), zkráceně označený KV nebo jen K.
Narodil se 27.ledna 1756 v Salcburku. Už od dětství byl Mozart obklopen hudbou. Jeho otec byl vynikajícím hudebníkem.
W. A. Mozart koncertoval už od svých 6 let se svou o 5 let starší sestrou Nannerl v mnoha světový městech a královských dvorech (např. Rakousko , Francie, Švýcarsko, Itálie, ...). V 11 letech složil svou první operu , ve 13 letech byl jmenován koncertním mistrem salcburského arcibiskupského dvora. Postupem času už nebyl Mozart ve Vídni tolik oblíben jako předtím, proto odjel do Prahy. Zjistil totiž, že v Praze stále ještě provolávají slávu jeho skladbám i mimo divadlo. Jeho hudba zněla i ve všech bohatých rodinách. Proto tenkrát řekl :“ Moji Pražané mi rozumějí .“
V Praze se také konala jeho akademie v Nosticově divadle. Zájem o tuto akademii byl značný i mimo Prahu. Mozart se totiž například dozvěděl, že jakýsi učitelský pomocník šel kvůli této akademii šel pěšky až z Rožmitálu. ( Jan Jakub Ryba -to byl tehdy ten pomocník, na tuto cestu nikdy nezapomněl a v roce 1796 napsal o tom slavnou vánoční mši „Hej mistře vstaň bystře ..“). Plno dnů také Mozart trávil u Dušků na Bertramce. Zde také napsal slavného „Dona Giovanniho“.
V roce 1791, kdy měl být v Praze korunován českým králem Leopold II. , napsal k tomuto aktu operu TITUS. Nebyl však na tuto akci pozván, proto musel být propašován svými přáteli.
Mozart za svůj život napsal 650 děl. Kdyby se hrály jedna za druhou, zněly by nepřetržitě 9 dní a nocí, což je 220 hodin.
Zemřel 5.12. 1791 ve Vídni. Pohřeb však nebyl tak honosný jak by se očekávalo. Údajně byl pohřben na hřbitově sv. Marka v hromadném hrobě mezi tuláky, chuďasi a ztroskotanci. Nikdo však určitě neví, jestli je to pravda.
Když však přišla zpráva o jeho smrti do Prahy, Vyzváněly tu zvony celou 1/2 hodiny. Jeho přátelé uspořádali tryznu v chrámu sv. Mikuláše, kam přišlo přes 3000 lidí.
Mozart vytvořil během svého krátkého, leč umělecky velmi plodného života celkem 626 děl: první ve věku 5 let a poslední na smrtelné posteli. Uvědomíme-li si, že Mozart zemřel ve věku pouhých 35 let, je to neuvěřitelný výkon, který je výsledkem nejen umělcovy píle, ale zejména a především výsledkem unikátní schopnosti jeho mozku umět se soustředit na několik aktivit současně. Mozart komponoval za jakýchkoli okolností, a to i ve chvílích, kdy se zaměstnával zcela odlišnou činností než je komponování, například svým oblíbeným biliárem. Navíc se mu podařilo vytvořit svůj vlastní styl hudby s nadčasovým charakterem.
K Mozartovým nejznámějším dílům patří jeho opery a zpěvohry. Za dvacet pět let jich napsal více než 20, z toho 5 oper patří k největším klenotům operní tvorby vůbec. Je to především "Kouzelná flétna" (1791) z posledního roku jeho života a dále pak "Figarova svatba" (1786), "Don Giovanni" (1787) a "Così fan tutte" (1790), všechny tři podle libreta Lorenza da Ponteho. A samozřejmě "Únos ze Serailu" (1782), lehká a hravá opera s orientální tématikou. Dokonce i méně často uváděné opery jako je "Idomeneo" (1781) a "La clemenza di Tito" (1791) jsou pojmem nejen pro hudební odborníky. Zpěvohra "Bastien a Bastienne", kterou Mozart složil v útlém věku 12 let, je jeho prvním mistrovským dílem.
Mozart napsal desítky symfonií, z nichž jmenujme alespoň "Haffnerovu" (KV 385), "Pražskou" (KV 504) a "Jupiterovu" (KV 551), které často zaznívají z koncertních sálů. Z velkého počtu orchestrálních skladeb je třeba jmenovat na prvním místě serenádu "Malá noční hudba", která je nejslavnějším a nejpůvabnějším dílem tohoto druhu. V Mozartově tvorbě nechybějí ani klavírní a houslové koncerty, napsal rovněž jeden jediný, avšak o to cennější, klarinetový koncert.
Mozart rovněž vytvořil více než desítku mší, mezi jiným též slavnou "Korunovační mši", a také mnoho krásných písní. Horečně a doslova do posledního dechu psané "Requiem" bylo po Mozartově smrti dokončeno jeho žákem, Franzem Xaverem Süssmayrem. Toto dílo je nejpůsobivější a nejdojímavější ze všech. Mozart zkomponoval tuto zádušní mši z pověření neznámého šlechtice, který chtěl dílo vydávat za své vlastní a také se mu to zpočátku podařilo.
První soupis svého hudebního díla vytvořil sám Mozart. Úplný a kompletní soupis díla pak vytvořil Ritter von Köchel. V roce 1862 byl vydán jeho "Chronologicko-tématický seznam veškerých zvukových děl Wolfganga Amadé Mozarta". Od té doby se mu říká "Köchler-Verzeichnis" (Köchlův seznam), zkráceně označený KV nebo jen K.
Řecko
Historie hieroglyfů jedním datem na dlouhou dobu upadla v zapomnění...
V mýtech a dalších řeckých pověstech se často vyskytují skupiny lidí nebo zajímavé druhy postav, o kterých často slýcháváme, ale mnoho o nich nevíme. Tady jsou:
Amazonky: přestože jde o mýtický národ, mnoho z lidí neustále podporuje tvrzení, že se skutečně v historii vyskytoval. Jednalo se o sdružení bojovných žen sídlících patrně v Malé Asii (snad i na Krymu), jejichž zřízení bylo čistě matriarchální. Ženy se učily bojům, později rodily děti (muži vedli domácnost.) Nesčetnékrát se i setkaly s různými řeckými hrdiny. Jméno Amazonka údajně odvozovaly od slova "amazos," bezprsé, protože si v mádí upalovaly jeden prs, aby jim nepřekážel ve střelbě z luku. Mnozí si spojí Amazonky s jihoamerickou řekou Amazonkou. Ta byla skutečně pojmenována Franciscem Orellanoem podle národu žen, protože u jejího ústí na indiánské kmeny, kterým vládly ženy-náčelnice.
Argonauti: Každý zná spojení Iásón a Argonauti a snad si i vybaví příběh o hledání zlatého rouna. Ti, kteří si však na celý mýtický děj matně vzpomínají, už zřejmě asi neví, proč se hrdinům, kteří se přidali k Iásónovi, říkalo právě Argonauti. Toto slovo se v řečtině překládá jako ,,Plavci na Argó." Argó se totiž jmenovala loď (podle jejího stavitele jménem Argos, syna Arestora) na které se právě plavili.
Bakchantky: byly skutečné i mýtické. Ty mýtické tvořily rozjařené skupiny při Bakchových (Dionýsových) oslavách a skutečné je napodobovaly. Dělaly spousty výtržností, které často přecházely v noční orgie a zvlášť v Římě s nimi byl problém. Bakchantky se dokonce staly námětem pro jednu z tragédií známého Eurípida.
Démoni: byli nadpřirozenou bytostí, která zasahovala do osudu člověka. Často se za démony považovala nižší božsva, obvykle se také označovali jako ,,něco mezi člověkem a bohem." Rozlišovali se na dobré - agathodaimóni, či zlé - kakodaimóni. Známe však také démony jako nižší božské bytosti, kteří sídlili například v horách - Korybanti a Kúreti, Daktylové atd. Křesťanstvo je pak považovalo za pohanské bohy, padlé anděly a nakonec jako ďábly z pekla. Dodnes jsou známí jako zlí duchové, kteří svádějí člověka k hříchům...
Dryády: lesní nymfy obvykle sídlící na stromech. Lidé byli přesvědčeni, že právě život dryády je spojen s jedním stromem a když někdo porazí strom, zmaří i život dryády. Někdy si je ale také lidé představovaly jako "víly" potulující se jen tak v lesích.
Fajákové: mýtický národ, který žil původně v zemi Hyperei, ale kvůli Kyklopům se musel usídlit na ostrově Scherii. Tento národ si žil ve vší blaženosti, neznalý válek ani bojů. V mýtech se s Fajáky setkali Argonauti i Odysseus. Ostrov Scherii mnozí hledali stejně, jako bájnou Atlantidu. Mnozí badatelé ho považují za Krétu.
Hekatoncheirové: padesátihlaví a storúcí obři, synové Gaie a Úrana (tito obři byli celkem tři). Úranos nemohl jejich ošklivost snést, a tak je uvrhl do nitra země. Gaia nemohla tento zůsob zacházení se svými vlastními syny snést, proto povolala svého nejmladšího syna Titána Króna, aby svrhl otce a sám se ujal vlády. Titán Kronus tak učinil, přesto hekatoncheiry neosvobodil. To za něj učinil až jeho syn Zeus, který ho zbavil trůnu a ustanovil své tři strýce jako strážce Tartaru - vězení Titánů.
Heliovny: dcery boha Hélia, které se po krutém osudu svého bratra Faëthonta (byl Diovým bleskem sražen z oblohy), proměnily v topoly a z jejich slz, jež spadly do vod Éridanu (hrob Faëthonta) vznikl jantar.
Hyády: dcery Titána Atlanta, které byly proměněny v souhvězdí. Proč se tak stalo vysvětlují mýty různě. Pravděpodobně se nad nimi slitoval Zeus, když viděl, jak oplakávají s´veho bratra, který byl roztrhán lvicí. Kolik hyád bylo antičtí historikové neví a neví to ani astronomové. Je pravděpodobné, že v celé hvězdokupě je asi 100 hvězd.
Kentauři: čtyřnozí tvorové, napůl koní, napůl lidí. Za jejich rodiće se považují Kentauros (muž) a divoká kobyla z thessálských hor, kde také kentauři žili. Všeobecně byli velice divocí a suroví a neměli lidi rádi. Existují však i vyjímky.
Kerkópi: národ pocházející z Malé Asie, který byl diem proměněn v trpaslíky. Byli dotěrní a mnohokrát se snažili uškodit Héraklovi, ten se však nad nimi jen pousmál a nechtěl je potrestat, protože byli oproti němu jen malými trpaslíky. Ocenil však jejich odvahu.
Kyklópi: ohyzdní obři, s jedním velkým kulatým okem. Byli suroví a jejich národ se neprojevoval přílisnou vzdělaností. O jejich původu a místě se mnoho zdrojů rozchází. Na kyklópy v mýtech narazilo spoustu hrdinů, nejznámější z nich Odysseus, kterého na jejich ostrov zavál vítr (setkal se s nejznámějším kyklópem Polyfémem), ale také Aeneas. Oba nepřátelským kyklopům unikli.
Laistrýgoni: obři podobní kyklópům, jejich národ však sídlil ve městech a měli svého vlastního krále. Jejich právní řád byl krutý. Když k nim poslal Odysseus své vyslance, Laistrýgoni je nabodli a opekli si je na rožni, přestože podle běžných zákonů jsou vyslanci nedotknutelní. Země Laistrýgonů bývala umístěna na východ Sicílie, jindy zase do Kampánie.
Moiry: dcery boha Dia, v našem smyslu by mohly znamenat něco jako sudičky, či osud. Podle některých byly tři - jedna rozpřádala nit lidského života (Klóthó), druhá ji předla a dále rozvíjela (LAchesis) a třetí roztřihnula (Atropos). Moiry dokonce stály i nad bohy, protože i oni byli řízeni osudem. Řekové si Moiry představovali jako stařeny.
Múzy: byly dcerami Diovými, bohyněmi umění, bylo jich devět a každá z nich mela přidělen svůj úsek umění: Kalliopé byla Múzou epického básnictví, Euterpé lyrického básnictví, Erató milostného básnictví, Thaleia komedie, Melpomené tragédie, Terpsichoré tance, Kleió dějepisectví, Úrania astronomie, Polymnia hymnického a sborového zpěvu. Toto rozdělení je však výsledkem dlouhého vývoje. Někdy Řekové uváděli sedm Múz, jindy mluvili o Múze jako takové. Řekové si je představovali jako nádherné ženy.
Najády: vodní nymfy, které se rozlišovaly na říční, jezerní atd. Byla to nejpočetnější skupina postav v mýtch. Byly k lidem přívětivé, dávaly jim vláhu pro zemědělství. Najády léčebných pramenů měly i léčebnou a věšteckou moc. Počítaly se k nim i Ókeanovny a Néreovny. Některé z najád dostaly výsadu pobývat na Olympu, jiné si musely vystačit se smrtelnými manžely.
Nymfy: podobné dnešním vílám. Byly to nádherná stvoření, zvláště muži se jim ale měli vyhýbat, protože je nymfy ve své touze po lásce dovedli jen k neštěstí. Bylo jich příliš mnoho, aby je znali lidé všechny jmenovitě, jen dnes jich je známo přes pět set. Dělily se na vodní nymfy - najády, lesní - dryády a horské - oready.
Ókeanovny: bohyně moře, dcery Titána Ókeana a Téthye. Bylo jich asi na tři tisíce, jmenovitě jich však známe asi jen padesát.
Oready: horské nymfy, podle Hésioda patřily k nejstarším božstvům. Byly veselé a přívětivé, rády tančily a zpívaly.
Plejády: dcery Titána Atlanta a Ókeaovny Pléiovny. Bylo jich sedm (Máia, Meropé, Élektra, Táygeté, Alkyoné, Kelainó, Steropé.) Byly mrtvé Diem přeneseny na nebe poté, co se jejich sestry Hyády usoužily zármutkem nad smrtí svého bratra. V mýtech pak měly význam první tři, Máia se stala matkou boha Herma, Meropé manželkou korintského krále Sísyfa a Élektra matkou Dardana, praotce zakladatele Tróje Íla. Na astronomické mapě je najdeme blízko Hyád v souhvězdí Štíra.
Pygmajové: národ trpaslíků žijících v Malé Asii, daleko od lidí, kde by na ně číhala různá nebezpečenství. Nejvíce se obávali ptáků, kteří je chytali. Nebyli škodliví, ale když dali síly dohromady, stali se i těžkým soupeřem Héraklem. Slovo Pygmajové vzniklo z řeckého ,,pygmé" (pěst). dodnes se tak označují trpasličí kmeny v africe.
Satyrové: lesní démoni, milovali nadevše tanec, hudbu, prohánění nymf a tropili spoustu nezbedností, často i lidem (někdy se však před nimi schovávali). Za svého otce prohlašovali Dionýsa, nékdy také Herma. Jejich vzhled byl za starších dob podobný kozlu - kozlí nohy a uši s růžky na čele. Později dostali lidskou podobu, avšak stále s růžkami a kozlími uši.
Sirény: obludy s ženskou hlavou a ptačími křídly. Jejich počet je nestabilní, často se však uvádí, že jich bylo devět. Oplývaly nádherným hlasem a k soutěži vyzvaly i samotné Múzy. Když však Sirény prohrály, Múzy je potrestaly a proměnily je napůl v ptáky. Podle jiného mýtu zase ptačí křídla dostaly od bohyně Afrodíty, která je považovala za opak přelétavých žen, zcela nepřístupné lásce. Sirény se pak přestěhovaly na skalní ostrov, kde svým hlasem vábily námořníky, by je pak zardousily a vysály jim krev.
Titáni/titánky: potomci boha nebes Úrana a jeho manželky Gaie, popřípadě další generace. Odmítli vztáhnout na svého otce ruku, když je Gaia prosila o záchranu Hekatoncheirů, avšak Kronos (otec nejvyššího boha Dia) na přání své matky zbavil otce trůnu. O záchranu Hekatoncheirů se však postaral až Zeus.
řecká abeceda
písmeno
název
výslovnost
Α α
alfa
a
Β β
beta
v
Γ γ
gamma
hláska mezi g a h (před a,o,u a souhláskami) nebo j před e,i
Δ δ
delta
jako d v anglických slovech the, than
Ε ε
epsílon
e
Ζ ζ
dzéta
z
Η η
éta
i
Θ θ
théta
jako th v anglických slovech thin, thick
Ι ι
ióta
i
Κ κ
kappa
k, ale před e,i velmi měkce (skoro č)
Λ λ
lambda
l
Μ μ
mý
m
Ν ν
ný
n
Ξ ξ
ksí
ks
Ο ο
omíkron
o
Π π
pí
p
Ρ ρ
ró
r
Σ σ
sigma
s
Τ τ
tau
t
Υ υ
ypsílon
i
Φ φ
fí
f
Χ χ
chí
ch, ale před e,i velmi měkce (skoro š)
Ψ ψ
psí
ps
Ω ω
ómega
o
Dobrý den - kaliméra
dobrý večer
kalispéra
hodně
poly
dobrou noc
kalinichta
trochu
lígo
ano
ne
malý
mikró
ne
ochi
velký
megálo
ahoj
jásu
půl
miso
nashle(danou)
adio
nikdy
poté
promiňte
signomi
nic
typota
prosím (Vás)
parakaló (prosit o něco)
horko
zesto
prosím…?
oreste..? (co si přejete?)
zima
krio
děkuji
efcharisto
nový
neo
účet
logarjasmó
starý
paleo
pán
kirios
černý
mavro
paní
kiria
bílý
aspro
děti
pedjá
červený
kokino
dobře
kalá, entaxi
otevřeno
anichtó
toto, tohle
afto
zavřeno
kleistó
kde
pú
chtěl bych…
thélo...
všechno dohromady - ólla másí
kde je …
pú ine ...
nemluvím řecky
den miláo elinika
odkud jste ?
apo pú iste ?
kolik je hodin ?
ki ora iné ?
co to je ?
íné aftó ?
kde jsou toalety ?
pu íne i tualéttes ?
jak se máte ?
ty kánete ?
Víte ?
ksérete ?
kolik to stojí ?
poso káni ?
Máte … ?
échete ... ?
nerozumím vám
dhé sas katalavéno
jakž takž
étsi kétsi
mluvíte (anglicky, francouzsky) ?
miláte (angliká, galiká) ?
šťastnou cestu - kalo taxídi .. !
vpravo
deksjá
cizinci
xeni
vlevo
aristerá
hotel
xenodochio
rovně
efthía
pokoj
domátio
zastávka
stásis
postel
krevát
stanice
statmós
moře
thalasa
vlak
tréno
pláž
paralia
autobus
busi
ulice
odós
jízdenka
biljéto
náměstí
platia
jízdní řád
dromolójio
banka
trapéza
pošta
tachidrómio
nemocnice
nosokomio
poštovní schránka
gramatokivótjo
lékař
jatros
poštovní známka
gramatósimo
lékárna
farmakio
pohlednice
kárta
lék
fármako
cestovní pas
diavatýrio
dobrou chuť - kali orexi .. !
na zdraví
jámas
mandle
amygdáli
snídaně
pro inó
zelí
láchano
oběd
jévma
olivy
elies
večeře
dípno
paprika
piperia
olej
ládi
pepř
pipéry
voda
neró
sůl
aláty
pivo
bíra
máslo
vútyro
víno
krasí
chleba
psomí
jídlo
faito
vejce
avhgá
brambory
patátes
mléko
gála
ovoce
fruta
cukr
záchari
jablka
míla
zmrzlina
pagotó
pomeranč
portokáli
maso
kreas
broskev
rodákino
kuře
kotópulo
jahoda
fraula
skopové
arnáki
třešně
kerási
vepřové
chirino
meloun červený
karpuzi
hovězí
moscharísio
meloun žlutý
peponi
chobotnice
oktopódy
cibule
kremidi
mušle
mídy
hrozny
stafili
ryby
psári
pomalu, pomalu - siga, siga .. !
kdy
póte
měsíc
mínas, min
ihned
amesos
pondělí
deutera
rychle
grygora
úterý
triti
včera
chtes
středa
tetarti
dnes
símera
čtvrtek
pempti
zítra
ávrio
pátek
paraskevi
hodina
ora
sobota
savato
den
iméra
neděle
kiriaki
týden
evdomáda
číslovky
1 - éna
11 - endeka
21 - ikosí éna
121 - ekató ikosí ena
2 - dio
12 - dódeka
25 - ikosí pende
200 - diakósia
3 - tria
13 - deka tria
30 - trianda
300 - triakósia
4 - tesera
14 - deka tesera
40 - saranda
500 - pendakósia
5 - pende
15 - deka pende
50 - peninda
800 - okatakósia
6 - eksí
16 - deka eksí
60 - eksinda
900 - eniakósia
7 - epta
17 - deka epta
70 - evdominda
1000 - chilia
8 - októ
18 - deka októ
80 - oktonda
10 000 - deka chiládes
9 - enea
19 - deka enea
90 - eninda
100 000 - ekató chiliádes
10 - deka
20 - ikosí
100 - ekató
1 milion - éna ekatomírio
cedule a nápisy
Pozor
ΠΡΟΣΟΧΗ, ..
Pozor nebezpečí
ΚΙΝΔΥΝΟΣ
Objížďka
ΠΑΡΑΚΑΜΠΤΗΡΙΟΣ
Zákaz parkování
ΑΠΑΓΟΡΕΥΕΤΑΙ Η ΣΤΑΘΜΕΥΣΙΣ
Parkoviště
ΧΩΡΟΣ ΣΤΑΘΜΕΥΣΕΩΣ
Ve starém Řecku žilo mnoho kmenů, které používaly pět hlavních nářečí: Dórštinu, iónštinu, attičštinu, aiolštinu, arkadštinu. Řečtina se postupně vyvinula z attického nářečí, které se díky sílícímu vlivu Athén rozšířilo nejvíce. Jméno Řecko (Graecia a v dalších jazycích odvozené varianty) vzniklo pravděpodobně z římského pojmenování obyvatel západního Řecka (Graikos), kteří se stěhovali na Apeninský poloostrov, některé prameny připouštějí spojitost se starým biotským městem Graea (později se jmenovalo Tanagra) ve středním Řecku nedaleko Théb. Název Ellas (Hellada a její varianty) se odvozuje od indoevropských kmenů, které na území středního Řecka přišly z Malé Asie. Nazývali se Hellénové, mytologie je někdy spojuje s krásnou Helenou božského původu (jejím otcem byl bůh Zeus), o niž se vedla Trojská válka. Helena po válce zůstala v městě Trója (dnešní Turecko) jako manželka jednoho ze synů trojského krále Priama. Existuje i prozaičtější verze. Podle té Ellas vděčí za své jméno slavnému věštci z Dodoni a Epiru, který se jmenoval Selli.
Na Středním a Dálném Východě má výraz Řecko shodný základ "jun" nebo "jwn". Podle Bible (kniha Genesis) měl praotec Noe několik synů. Jeden z nich se jmenoval Japeth a ten měl syny, kteří založili evropské národy. Javan (=syn Japhetův) byl ten, z něhož vzešli Řekové. Slovo "Javan" je také synonymem slova "Ionia", řeckého území v malé Asii (dnes Turecko).
podle bible :
Javan
arabsky:
يونان (Yūnān)
arménsky:
Հունաստան (Hounastan)
azerbájdžánsky:
Yunanıstan
indsky:
यूनान (Yūnān)
indonésky:
Yunani
kurdsky:
Yewnanistan
persky:
یونان (Yūnān)
syrsky:
ܝܘܢܢ (Yunan)
turecky:
Yunanistan
Podle řecké mytologie založil olympijské hry král Pelops, některé zdroje uvádějí Hérakla a jejich původ je skryt v tajemných obřadech dávné minulosti. Každopádně se však konaly na počest vládce bohů Dia, ve významném městě severozápadního Peloponésu, v Olympii. Podobných her se na různých místech starověkého Řecka konalo více (panathénské, nemejské, pýthijské…), žádné však nedosáhly rozsahu a významu olympijských her.
Historicky první olympijské hry se konaly r. 776 př.n.l. Měly svou významnou kulturní, společenskou i politickou část a přispívaly k řecké sounáležitosti. Konaly se každé čtyři roky a v jejich průběhu byly zastaveny všechny boje. Na olympijské hry se sjížděli borci z celého tehdejšího Řecka, museli to být svobodní občané, děti řeckých rodičů. Olympijské cykly byly také základem všeřeckého počítání času, letopočtu a kalendáře.
Zpočátku hry trvaly pouze jen jeden den, později postupně až 7 dní. Nejprve se soutěžilo pouze v různých typech běhů, v průběhu doby se přidávaly pětiboj, zápasy, závody vozatajů, dostihy… Soutěžních disciplin bylo nakonec celkem deset, sportovci byli většinou nazí (řecky gymnos, gymnastika). Vítězové dostávali věnce z listů posvátné olivy a byli ve svých městech odměňováni a uctíváni, byly jim stavěny sochy. Olympijský oheň a symbol pěti spojených kruhů pocházejí také ze starověké olympijské tradice.
Později spolu stále více soupeřili profesionálové (=athletes), občané neřeckého původu měli k soutěžím přístup až od 3. století př.n.l. Římští císařové zprvu olympijské hry podporovali, například císař Nero se jich sám aktivně zúčastnil, nad Řeky byli však v té době už v převaze sportovci z jiných zemí. Na závodní dráze mohlo soutěžit až 20 běžců, byla rovná, dlouhá asi 192 m. Na olympijský stadion se vešlo až 40 000 lidí, vdané ženy měly však přístup zakázán.
Olympijské hry se udržely neuvěřitelných téměř 1 200 let, konaly se celkem 293x. V roce 396 n.l. zakázal římský císař Theodosios olympijské hry jako záležitost odporující moderní raně křesťanské víře, přesto se v omezeném rozsahu konaly až do r. 426, kdy byly z rozkazu císaře všechny budovy v Olympii zničeny.
Po dalších více než 1 400 letech, koncem 19. století, se francouzský baron Pierre de Coubertin zasloužil o obnovení olympijské tradice posílené moderními prvky, jako je například rovnost ras a národů. Hlavním orgánem novodobého olympijského hnutí je Mezinárodní olympijský výbor založený v r. 1894, který sídlí ve švýcarském Lausanne.
Již v dubnu 1896 se na tehdy novém stadionu v Athénách konaly 1. novodobé olympijské hry. Přijelo sem 245 sportovců ze 13 zemí a během deseti dnů se soutěžilo se v 9 sportech a 43 disciplínách, včetně poprvé pořádaného marathónského běhu. Jeho vítězem byl tehdy 23 letý řecký běžec Spyridon Louis, který historickou trať z Marathonu do Athén uběhl za 2 hodiny, 58 minut a 50 vteřin.
Bílá olympijská vlajka s pěti olympijskými kruhy v různých barvách, které se často mylně vykládají jako barvy jednotlivých světadílů, ačkoli jsou to barvy všech národů světa, byla poprvé vztyčena na olympiádě v roce 1920. Součástí vlajky je také latinské heslo "rychleji, výše, silněji". I slavnostní přísahu skládají sportovci od r. 1920. Od r. 1932 se zapaluje oheň od slunečního paprsku ve starověké Olympii a je štafetově přenášen do místa konání každé olympiády.
Od r. 1924 se začaly pořádat také zimní olympijské hry, do roku 1992 konané souběžně s letními. Poté, co se tyto akce rozrostly na celosvětové a přibylo mnoho sportovních disciplin, konala se další zimní olympiáda už v r. 1994 a od té doby se střídají letní a zimní olympijské hry každé dva roky. Příští letní olympijské hry se budou konat r. 2008 v Pekingu (Čína), zimní v r. 2010 ve Vancouveru (Kanada).
Letní olympijské hry se vrátily do Athén v srpnu 2004, kdy se 21. letních olympijských her zúčastnilo přes 11 000 sportovců ze 202 zemí celého světa. Hry trvaly 16 dní, soutěžilo se ve 28 sportech, různých disciplin bylo celkem 301. Sportoviště byla vybudována v Athénách i celém okolí, v Řecku došlo v této souvislosti také k významným investicím do infrastruktury.
Podle nedávno podepsané dohody mezi řeckými představiteli a Mezinárodním olympijským výborem by mělo v athénské čtvrti Maroussi, nedaleko nového olympijského stadionu a Mezinárodního rozhlasového a televizního centra vzniknout Muzeum řeckých olympijských her. Maroussi, původně malá vesnička poblíž Athén, kde se narodil a žil legendární řecký běžec Spyridon Louis, se stala symbolem rozvoje moderního řeckého sportu.
Dieta
Fobií, která dostala anglické označení nomophobia (ze zkráceného spojení "no mobile phobia"), zřejmě trpí miliony lidí. Ti jsou natolik závislí na svých mobilních telefonech, že pro ně představa ztráty sítě, vybití baterie či jednoduše zapomenutí mobilu znamená okamžité zvýšení hladiny stresu. Z průzkumů a dotazování mobilních uživatelů vyplývá, že strachem ze ztráty mobilního kontaktu trpí více než 13 milionů Britů. Jako hlavní důvod, proč jsou nerozlučně spojeni s mobilem, uvádějí potřebu zůstat v kontaktu s přáteli či rodinou. Každý druhý dotázaný uvádí, že proto mobil nevypíná vůbec nikdy. Každý desátý nevypíná mobil z pracovních důvodů a každý devátý tvrdí, že když ho vypne, je velmi nervózní. Odborníci odhadují, že nomophobia může postihovat až 53 procent uživatelů mobilních telefonů. V průzkumu 58 procent mužů a 43 procent žen uvádělo, že cítí stres a úzkost, pokud se jim vybije baterie či dojde kredit, ztratí telefon či se dostanou mimo dosah sítí. Odborníci radí těm, kdo jsou na svém mobilu závislí, aby neustále udržovali svůj kredit v bezpečné výši, stále s sebou nosili nabíječku, dali přátelům a příbuzným alternativní kontaktní číslo a nosili s sebou předplacenou telefonní kartu, aby si mohli zavolat, pokud by se jejich mobil rozbil, ztratil nebo byl ukraden. A opatrně k tomu dodávají, že by všichni závislí mohli zkusit se osvobodit tím, že tu a tam svůj mobil jednoduše vypnou.
Dieta
Zážitek, který si zaslouží zveřejnění a pochvalu
Jsem dlouholetou, dokonce zakládající členkou Videoklubu Českomoravské myslivecké jednoty. Pravidelně na akce, které tato zájmová organizace pořádá beru své děti, Verunku a Juráška, aby se naučily, jak správně nafilmovat, případně vyfotit přírodu a zvěř, jak film sestříhat, podložit hudbou atd. Naše bezlepková dieta nikdy nebyla problém, vždy se našel ochotný personál penzionů, kde se akce konaly, který nám vyšel vstříc.
Ale vše bylo jen slabým odvarem letošního setkání, které se konalo začátkem února v loveckém zámečku Tři trubky ve Vojenském újezdu Brdy, v okrese Rokycany. Předseda klubu Jiří Vlček už dlouho před plánovanou akcí nadšeně vyprávěl o chystaném "Brdském stolu hojnosti", který bude navíc bezlepkový. Bylo opravdu příjemné poslouchat a těšit se z toho, že naše dieta není našemu okolí lhostejná.
Skutečnost předčila všechna očekávání. Víc než slova řeknou přiložené fotografie. Naše velké poděkování patří především Šárce Černé, která je sama celiak, dál Lence Popelkové, Stanislavě Blatné a Janu Synkovi. Brdský stůl hojnosti byl opravdu bohatý, pestrý a navíc bezlepkový! Kančí guláš, boršč, pečený divočák, bezlepkové chlebíčky, sýrové mísy, ovocné mísy, ....
Jsem dlouholetou, dokonce zakládající členkou Videoklubu Českomoravské myslivecké jednoty. Pravidelně na akce, které tato zájmová organizace pořádá beru své děti, Verunku a Juráška, aby se naučily, jak správně nafilmovat, případně vyfotit přírodu a zvěř, jak film sestříhat, podložit hudbou atd. Naše bezlepková dieta nikdy nebyla problém, vždy se našel ochotný personál penzionů, kde se akce konaly, který nám vyšel vstříc.
Ale vše bylo jen slabým odvarem letošního setkání, které se konalo začátkem února v loveckém zámečku Tři trubky ve Vojenském újezdu Brdy, v okrese Rokycany. Předseda klubu Jiří Vlček už dlouho před plánovanou akcí nadšeně vyprávěl o chystaném "Brdském stolu hojnosti", který bude navíc bezlepkový. Bylo opravdu příjemné poslouchat a těšit se z toho, že naše dieta není našemu okolí lhostejná.
Skutečnost předčila všechna očekávání. Víc než slova řeknou přiložené fotografie. Naše velké poděkování patří především Šárce Černé, která je sama celiak, dál Lence Popelkové, Stanislavě Blatné a Janu Synkovi. Brdský stůl hojnosti byl opravdu bohatý, pestrý a navíc bezlepkový! Kančí guláš, boršč, pečený divočák, bezlepkové chlebíčky, sýrové mísy, ovocné mísy, ....
Latinsko-americké tance
Latinskoamerické tance jsou podstatně mladší a ono období kvasu teprve končí. Vždyť program této disciplíny se ustálil až v 60.letech minulého století. Latinsko-americké tance stejně jako doprovodná hudba, vždy překypovaly rytmickou pestrostí, nezkrotností, temperamentem a obrovským citovým nábojem. Latinsko-americké tance jsou uvolněnější nejen v držení párů, ale i v oblečení, pohyb je možný nejen na místě, ale i do prostoru a hudba je velmi rozmanitá.
Standardní tence
Standardní tance jsou v dnešním pojetí charakterizovány spíše vnější formou, kterou tvoří především uzavřené párové držení, švihový pohyb po celém parketu, frak, dlouhá dámská toaleta a hudba 30.let. Standardní tance se podle některých tanečníků začínají vyvíjet právě koncem meziválečných let. Skutečně tehdy vznikly první popisky figur a základních technik, které ani dnes neztrácejí svou platnost. Postupně se tyto techniky pro standardní tance upravují a doplňují, mění se a posunuje obsah a výraz tanců. Mění se móda v oblékání a v hudebním doprovodu. Z původního anglického stylu, který se vyznačoval hlavně nedbalou elegancí a obdivem k technice tance, se tak současný standardní styl posunul k dravosti, obdivu ke kráse, k romantičnosti a citovému prožití pohybu a hudby.
Společenský tanec
Druh společenské zábavy, při niž skupiny nebo páry tanečníků tančí dobově ustálené taneční figury vycházející zejména z rytmického charakteru doprovodné hudby. Cílem tance společenského je navození kolektivního pocitu radosti z rytmického pohybu a vzájemného kontaktu mezi tanečníky. V jeho historicky proměnlivých formách se uplatňují i další společenské funkce (reprezentační, společenskou normou povolená forma seznamování, relaxační), které závisí na společenských konvencích jednotlivých třídních a národních komunit. Tanec společenský byl vytvořen v hrubých obrysech dvorskou společností převážně postupnou adaptací tance lidového. Ve středověku byl tanec společenský součástí dvorských slavností. Z původního spojení tance pomalého a rychlého (Urpaar) přidáním dalších tanců vznikla suita, v niž byly zastoupeny zejména tance allemande, courante, sarabande a gigue. Nejstarší typy jsou dobové tance například pavana z 16. století, gavota ze 17. století, menuet z 18. století. Rozvojem měšťanské společnosti se v 18. a zejména v 19. století rozšířily tance společenské do měst a později do všech společenských vrstev. Typickými plesovými tanci 19. století byly čtverylka, mazurka, polka, valčík aj. Od konce 19. století ztrácely tance společenské často příležitostný charakter (vznik tanečních podniků, kaváren, vináren a barů). Ve 20. století se projevuje silný vliv tanců ze zámoří, například tango, foxtrot, blues, dále džezové hudby i nových hudebních směrů (například rockové hudby). Diskotékové tance vznikají v souvislosti s narůstající oblibou tanečních diskoték, kde mladí lidé tančí na reprodukovanou hudbu. V různých soutěžích společenských tanců se uplatňují v kategorii tanců standardních (waltz, tango, valčík, slowfox, quickstep) a latinskoamerických (samba, rumba, ča-ča, paso doble, jive) jak amatérští, tak profesionální tanečníci. Viz též tanec.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)
