ČERNÁ RŮŽE

Alžběta šla se svou nejlepší kamarádkou Janou do cukrárny. Byl pátek a obě dvě se těšily na víkend. Dohodli se, že půjdou na narozeninovou oslavu Bětčiny sestry Růženy. V sobotu se setkaly na obvyklém místě jejich schůzek v parku. Zašli do obchodního centra a koupily si nějaké oblečení na tu oslavu. Potom zašly k Bětce domů. Oblékly se a učesaly. Na oslavu dorazili akorát včas. Bylo tam hodně lidí a našli se tam i známé tváře. Potkaly tam i nějaké svoje spolužačky a tak si s nimi sedly. Do této už narostlejší party se přidali i kluci. Oslava trvala až do rána a hodně se tančilo. Janu vyzval k tanci Williem. Tancovali nádherně a Bětka je natočila na mobil. Později vyzval i Bětku někdo k tanci a dal jí dokonce růži - černou růži.
Jenže v tom nastal problém. Kam s růží. Hudba spustila novou skladbu na tanec. Byla to hudba na tango. Hned jí to napadlo. Dala si růži do úst a očima se dívala tak, že působila tak sebevědomě, jako při jejím zaměstnání - tanci. Tancovali až do brzkých ranních hodin. Ráno se všichni rozcházeli s úsměvem. Přišla domů a urychleně si šla lehnout. Usnula, ale vzápětí jí vzbudil zvonek. Vylezla z postele a šla otevřít. Otevřela a to asi neměla dělat. Ve dveřích stála policie. Nevěděla co dělat. Pozvala je do bytu a sedla si s nimi. Probrala se až ve dvě hodiny. V bytě už nikdo nebyl. Pomalu procházela bytem a sledoval neustále jedno okno. Byla nejistá. Po chvíli zavolala Janě. Jana ještě spala. Domluvili se na schůzce. Bětka se začala chystat, ale připadala si nějaká zpomalená. O deset minut později zazvonil zvonek. Bětka se lekla, ale naštěstí to byla Jana. Pozvala ji do bytu a všechno co se včera stalo jí řekla. Jana jí chvíli poslouchala a pak si něco začala uvědomovat. Bětka nic netušíc pokračovala a napjatě sledovala Janin obličej. Výraz v něm se rychle měnil a čím dál více chápající obličej začal Bětku znervózňovat. Snažila se dále pokračovat, ale nezvládla a tak se zvedla a odcházela pomalu do ložnice. Jana ještě chvilku seděla a pak se potichu vytratila z bytu. Utíkala domů a rychle začala něco psát. Něco na tom bylo přece jen trochu zvláštního. Celý dopis byl napsán červeným inkoustem. Dala dopis do obálky a napsala na ní adresu. Oblékla se a běžela na poštu. Potom zašla do cukrárny a dala si medovník a najednou uviděla Williema. Zvedla se od stolku urychleně zaplatila a začala ho sledovat. Několikrát se zastavil a rozhlížel se kolem sebe jakoby někoho hledal. Když nikoho neuviděl, otočil se a šel zase dál. Williem zašel do informačního centra. Jana tam také přišla a poslechla si hovor Williema s jakousi starou paní u okénka. Hned jak Williem odešel šla za ním a zastavila se. Williem si ji všiml a pozdravil ji. Jana mu vylíčila co se od Bětky dozvěděla. Williema napadlo, že se jí to jenom zdálo, ale dělal, že to bere zcela vážně. Jana začala přemýšlet, jak chybu napravit. Mezitím Bětka seděla ve svém pokoji a přemýšlela, co se stalo a přestávala tomu rozumět. K večeru se Jana stavila opět za Bětkou. Zvonila dlouho ale marně. Začala se o Bětku bát. Naštěstí jí před domem potkala. Sice jí toho chtěla hodně říct, ale zmohla se jen na „Ahoj.“ Bětka neodpověděla. Jana přišla domu, a tam na ní čekalo překvapení. Celý byt byl plný rudých růží. Jana štěstím začala plakat. Zazvonil telefon, ale ona ho nezvedla. Zvonil zvonek u dveří a ona otevřít nešla. Jenže potom vstoupila do koupelny a uviděla na zemi krev. Ihned zavolala policii. S policií dorazila i Bětka a Williem. Vše se vysvětlilo a Jana společně s Williemem si užili krásný večer. Druhý den došlo k dlouho očekávanému seznámení. Jana si vzala krásné šaty a pozvala Williema a Bětku. Williem nečekal nic zvláštního a tak si vzal kraťasy a triko, ale Bětka věděla co se děje a nakonec si vzala modrou sukni s oranžovým topem. Moc jí to slušelo. Seznámení proběhlo v pořádku a Bětka odcházela s vědomím, že má nové kamarády. V zimě se jí, ale stalo velké neštěstí. Teda spíš velké štěstí. Měla autonehodu. Opilý řidič jel v protisměru a ona už nestihla uhnout. Odvezla ji sanitka a okamžitě ji operovali. Operace se povedla a to bylo velké štěstí. Jana s Williemem odjeli na svatební cestu do Ameriky a tak nic nevěděli. Pro Bětku to bylo jako vstup do nového světa. Nikde žádní přátelé a smůla číhající na každém rohu. Když se po roce Jana s Williemem vrátili, byla už naše krásná Bětka zamilovaná. Když se dozvěděla, že se Jana a Williem vrátili, uvítala je a pozvala na kafe. Vyprávěla jim, jak se se svým přítelem seznámila. Vyprávěla, jak začala pracovat jako detektivka. Těžké začátky a nedůvěra ředitelů a stejně s jedním nakonec chodí. Chtěli se s Robertem vzít, ale na svatbě potkalo Bětku velké překvapení. Nejen že ženich na svatbu nedorazil, ale ještě jí poslal kytici s černými růžemi a dopis. V dopise nestála moc milá slova:
Ahoj zlato,
Moc mě mrzí, že jsem se ani nerozloučil, ale bylo to naléhavé. Musel jsem odletět. Bohužel už se nevrátím, ale budu doufat, že najdeš toho pravého a že zůstanem v kontaktu aspoň telefonicky a poštovně budu i dál. Vím že to nebylo ad mně hezké, ale já se musím vrátit domů. Snad se ještě někdy uvidíme a jestli ne, tak ti přeji šťastný život a spoustu úspěchů.

Robert

Tohle Bětku úplně dorazilo. Mrzelo jí to a tu uviděla to co jí všechno vysvětlilo. V obálce byla přiložena fotografie jeho a jeho manželky na svatbě. Svatba se tedy nekonala, ale poučení provždy to bylo. O šedesát let později na smrtelnou postel ulehla Jana a pak už jí život přinesl jenom trápení. Provdala se za Williema, i když slíbila Janě, že si ho nevezme. Chtěla vědět co je úvazek manželství. Dožila se dlouhých 98 let a byla ráda, že už ten dlouhý život končí a poslední slova, která řekla zněly takto: Černá růže, smrt a smutek ještě dřív než přijde…umírám ráda….pa…neboj se sám…



ČERVENÁ RŮŽE
PETRA HAVLÍKOVÁ


Tuto knížku jsem začala psát už dávno, asi před třemi roky a teď jsem se k ní vrátila. Inspiraci mi dodala jedna spolužačka a jedna mi pomohla s napsáním textu Žena Osudu. Chtěla jsem aby každý kdo tuto kniho dostane do ruky, aby ji přečetl a zamyslel se. Nejen Ženu Osudu jsem psala způsobem, že jsem myslela na tu osobu a psala text.